Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Petr po rozvodu zůstal sám a cítil, že je na dně. Chtěl přijít na jiné myšlenky daleko od lidí, a tak se vydal na túru do Krkonoš. Jaké bylo jeho překvapení, když tam potkal ženu, kterou neviděl dvacet let.
Batoh se mi zařezával do ramen a lýtka pálila při každém kroku. Kolem mě bylo jen ticho, přerušované mým těžkým dechem a křupáním kamínků pod podrážkami. Utekl jsem do hor, abych nemusel myslet na prázdný byt, rozvodové papíry a pocit, že jsem ve svých pětačtyřiceti letech úplně na začátku, nebo spíš na dně.
Setkání po letech
Zastavil jsem se, abych se napil. Otevřel jsem láhev s vodou a rozhlédl se po údolí. Měl jsem pocit, že mi snad prasknou plíce.
„Ty funíš úplně stejně jako před dvaceti lety, Petře.“
Ten hlas mnou projel jako blesk. Trhl jsem sebou, až jsem si málem vylil vodu na tričko. Otočil jsem se.
Na kameni kousek ode mě seděla žena v turistickém oblečení, s vlasy staženými do praktického culíku, opřená o trekové hůlky. Usmívala se. Ty oči s jemnými vráskami kolem koutků bych poznal kdekoli.
„Kláro?“ vydechl jsem. Znělo to víc jako zakrákání.
„No sláva, paměť ti ještě slouží,“ zasmála se a postavila se. Byla pořád stejně drobná, jen působila nějak jistěji.
Trochu jsem se styděl
Zíral jsem na svou studentskou lásku, holku, se kterou jsem plánoval procestovat svět. Pak jsme se kvůli mým tehdejším prioritám tak trochu hloupě rozešli. Zastyděl jsem se. Kdybych věděl, že ji tu potkám, aspoň bych se předtím oholil a nevzal si to nejvytahanější tričko, co jsem našel.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se po chvíli, pořád trochu v šoku.
„Jdu nahoru,“ ukázala hůlkou směrem k vrcholu, který se tyčil nad námi. „Stejně jako ty, ne?“
„Jo. Jen... nečekal jsem, že tu někoho potkám. Natož tebe.“
Klára si upravila popruhy batohu. „Svět je malej. Zvlášť tady v Krkonoších. Jdeš sám?“
Slovo sám mě píchlo u srdce. „Jo. Jsem sám.“
Zkoumavě se na mě podívala. „Nevypadáš zrovna nejšťastněji.“
„Jsem jen unavenej,“ zalhal jsem rychle. „Cesta je docela strmá.“
„Tak pojďme spolu. Aspoň mi to rychleji uteče. A navíc – pamatuju si, že jsi měl vždycky tendenci zabloudit i na značený trase.“
Řekl jsem jí pravdu o rozvodu
Vyrazili jsme. Zpočátku jsme šli mlčky. Snažil jsem se popadnout dech a zároveň srovnat myšlenky. V posledních měsících jsem byl tak zvyklý na samotu a lítost nad sebou samým, že mi najednou přítomnost někoho jiného – a ještě k tomu Kláry – přišla zvláštně nepatřičná.
„Takže... co děláš?“ prolomila ticho.
„Učím. Na gymplu. Dějepis a zeměpis.“
„Vážně? Ty, co jsi chtěl být velký objevitel a cestovatel?“ Její tón nebyl posměšný, spíš překvapený.
„Plány se mění,“ zamumlal jsem. „A ty?“
„Mám malou firmu na překlady. A dvě děti. Teda, už to nejsou děti, synovi je dvacet a dceři osmnáct. A nedávno jsem se rozvedla.“
Zastavil jsem se. „Rozvedla?“
Pokrčila rameny. „Asi to tak mělo být. Poslední roky jsme žili spíš vedle sebe než spolu. A ty? Rodina, děti?“
Tohle byla ta chvíle. Mohl jsem si vymyslet cokoliv. Mohl jsem říct, že jsem šťastně ženatý, že mám úspěšný život. Ale něco v jejím hlase mě donutilo říct pravdu.
„Jsem taky rozvedenej. Čerstvě. Žena mi řekla, že jsem nudnej a že ji život se mnou ubíjí. Děti nemáme.“
Řekl jsem to suše, bez emocí, i když mě to pořád hrozně žralo. Klára se zastavila a podívala se na mě.
„To mě mrzí, Petře. Vím, jaký to je.“
Konečně jsme to zvládli
Pokračovali jsme dál. Cesta se stáčela a začala být strmější. Otevřel se nám výhled na hřebeny hor, kam jsme směřovali.
„Pamatuješ si, jak jsme sem chtěli vylézt před dvaceti lety?“ zeptala se najednou Klára.
Zasmál jsem se. „Jasně. A pamatuju si tu šílenou bouřku, co nás chytila v půlce cesty. Museli jsme se schovat do takové malé jeskyně pod převisem.“
„Byla jsem tehdy hrozně naštvaná, že to musíme vzdát. Ty jsi mi tvrdil, že se tam jednou vrátíme a dokončíme to.“
Zmlkl jsem. Nikdy jsme se tam nevrátili. Rok na to jsme se rozešli. Já odjel na stáž do ciziny a ona zůstala tady.
„Takže... dneska to zvládneme?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem.
„To si piš. Nedovolím ti to vzdát podruhý.“
Jak jsme stoupali výš, začali jsme mluvit víc. O všem. O mém rozvodu, o jejím manželství, o chybách, které jsme oba udělali. Bylo zvláštní, jak snadno to šlo. Možná za to mohla námaha. Nebo hory. Měl jsem pocit, že s ní můžu mluvit naprosto otevřeně.
Když jsme dorazili na vrchol, foukal silný vítr. Zastavili jsme se u kamenné mohyly a rozhlédli se kolem. Ten výhled byl neuvěřitelný. Cítil jsem, jak ze mě spadl obrovský balvan.
„Tak jsme to dokázali,“ řekla Klára a zadívala se do dálky.
Podíval jsem se na ni. Vítr jí rozfoukal vlasy z culíku a tváře měla zčervenalé námahou. Byla krásná. A já si najednou uvědomil, jak moc mi tenhle pocit – sdílet s někým radost, jen tak být – chyběl.
Cesta zpátky a nová naděje
Cesta dolů byla snazší po fyzické stránce, ale těžší po duševní. Věděl jsem, že až se vrátíme na parkoviště, rozloučíme se. Ona se vrátí do svého života a já do svého prázdného bytu.
Došli jsme k autům. Začínalo se stmívat.
„Tak... díky za společnost, Petře. Bylo to fajn. Skoro jako za starejch časů.“ Klára se usmála, ale ten úsměv byl trochu smutný.
„Taky díky. Jsem rád, že jsem tě potkal.“
Odemkla auto a chtěla nastoupit. A já věděl, že jestli teď nic neudělám, budu si to dalších dvacet let vyčítat.
„Kláro?“
Otočila se. „Ano?“
„Co děláš zítra? Teda... nechceš zajít někam na kafe? Nebo na večeři?“
Zarazila se. Viděl jsem, jak váhá. Pak se usmála.
„Zítra nemůžu, jedu domů. Na kafe někdy ráda zajdu. Ale varuju tě, jsem teď pracovně strašně vytížená.“
Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. „Nevadí, nikam nespěchám,“ řekl jsem s úsměvem.
Odjela a já tam stál na prázdném parkovišti. Poprvé po mnoha měsících jsem se nebál vrátit domů. Nevěděl jsem, co z toho bude. Jestli neotevírám staré rány. Nebo jestli si to jednou nebudu vyčítat. Ale cítil jsem, že jsem po dlouhé době udělal správný krok.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
