
Pro Ivanu Málkovou bylo povolání pedagoga splněným snem. Jakmile se poprvé v roce 1983 postavila před tabuli, věděla, že je to pro ni to pravé. Jenomže ve špatné době - známkování, přístup z pozice autority a povinná ideologie byly za komunistů na denním pořádku. Ivana si přitom nepřála nic jiného než učit beze strachu.
Sama zažila, jak se ve škole s dětmi zacházelo. Bylo to neosobní a ponižující. Učitelky již od první třídy oslovovaly děti příjmením. V dospělosti pak s hrůzou zjistila, že si nepamatuje celá jména některých spolužáků. Proto její prvotní rozhodnutí bylo, že se učitelkou nestane. Názor ale posléze změnila.
Ivana Málková chtěla dělat učitelství po svém
Po maturitě se Ivana Málková dostala na Vysokou školu ekonomickou, brzy ale zjistila, že to pro ni není. Další dva roky se tak živila manuálně. Pak ale odpověděla na inzerát základní školy v Ďáblicích, která hledala záskok za učitele. Během týdne zjistila, že chce dělat toto a nic jiného. Ředitelka jí doporučila pedagogickou fakultu, na niž se Ivana dostala na druhý pokus. Vybrala si učitelství pro první stupeň.
Učební osnovy ji ale zklamaly. „Čekala jsem, že se dozvím věci, které budu moci využít v praxi. Místo toho jsme se učili vědecký komunismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politickou ekonomii… Ale jak mám dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla,“ postěžovala si v Pamětech národa.
Ve druhém ročníku probíhal nábor do KSČ. Ivanu Málkovou neoslovili. Její otec totiž při normalizačních prověrkách přišel o práci. Ostatní, bez škraloupu, strašili tím, že když nevstoupí do strany, propadnou u státnic.
Ve své třídě se snažila obejít známkování
Po dokončení pedagogické školy nastoupila Ivana Málková na základní školu Na Smetance v pražských Vinohradech. Konečně byla ve třídě s dětmi sama, relativně bez dozoru. Mohla jim říkat, co chtěla, ale opatrně, většina z nich to pak opakovala doma. Podporu cítila i od některých rodičů, kteří to měli také „jinak“.
Po hodině ale nastoupila tvrdá realita. Nástěnky k politickým výročím, zákaz vyvěsit plakát s fotografií vodopádu, zatrhnutá koupě vánočního stromečku do třídy. Velké pohoršení vyvolala také tím, že ředitelce odmítala říkat soudružko. Nejvíce ale Ivanu štvalo známkování, jež považovala za mocenský nástroj. Vymyslela tak systém, kdy dítě upozornila na chybu hvězdičkou. Když ji našlo a chybu opravilo, třeba i s její pomocí, považovala úkol za bezchybný.
Ivana Málková se našla ve školství až po revoluci
Bohužel ani sametová revoluce atmosféru ve škole nezměnila. Když se vyslovovala důvěra vedoucím pracovníkům, proti ředitelce hlasovala jen Ivana. Někdo tak na ni počátkem nového roku poslal školní inspekci. Jednoduše se na ni stupňoval tlak, aby odešla jinam.
Naštěstí ji zachránila spolužačka z gymnázia. Když viděla, jaké ve škole panují poměry, u zápisu se rozhodla, že tam syna nedá a založila vlastní soukromou školu, do níž pozvala i Ivanu Málkovou. Vznikla tak Škola hrou, kde se pracovalo v atmosféře důvěry, svobody a bez nalinkovaných mantinelů.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Alternativní školství
Magazin.pametnaroda.cz: Došlo mi, že tohle dítě nebude mít šanci dostat jinou známku než pětku