Během cest člověk potká různé lidi. Sofie jednou narazila ve vlaku na staršího muže a v jejich společné cílové stanici už z nich byli příbuzní.
Je to pár týdnů, co jsem sedla na vlak z Ostravy do Brna. Vagon byl skoro prázdný, což se moc často nestává, takže jsem si vybrala jedno kupé a doufala, že už nikdo nepřistoupí. Na další stanici si ke mně ale přisedl starší muž, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Dlouho se na mě díval a pak zničehonic natáhl ruku: „Já jsem Vláďa, jedu do Brna, co vy?“
Muž ve vlaku mi vyprávěl, jak kdysi emigroval
V šoku jsem mu řekla svoje jméno i cílovou stanici, až jsem se proklínala, protože to byla školácká chyba. Cizím lidem se tyhle věci přece neříkají. Ale Vláďa začal vyprávět, a ačkoli jsem o podrobnosti z jeho života nestála a dávala to najevo, on nepřestával mluvit.
Vyprávěl, jak před 45 lety emigroval a že v Čechách od té doby nebyl. Že má rodinu v Brně a přemýšlí, že by ji navštívil, ale že se bojí, jestli ho vůbec chtějí vidět, když se půl století neozval. Mluvil o svých cestách po světě a já začala přemýšlet.
Mohl by to být můj ztracený strýc?
V naší rodině se totiž, co si pamatuju, povídá o ztraceném strýci, který kdysi emigroval a už se nevrátil. Ani můj táta ho neznal, protože odešel, když se narodil. Babička s dědou totiž měli tátu hodně pozdě, babičce bylo tehdy přes čtyřicet, a už měli dvě dospělé děti - dcera Matyldu a syna Vladislava.
A tak jsem se rozhodla do cizincova vyprávění zapojit. „A jakou rodinu máte v Brně? Já se tam narodila, tak třeba je budu znát. Jak se jmenujete?“ Samozřejmě tady nebudu psát své příjmení, ale vzhledem k tomu, že naše je jedno z těch nejpočetnějších, moc mi ta informace nepomohla.
Nicméně jsem se vyptávala dál - na rodiče, sourozence, zbytek rodiny. Kde bydlel? Ale moc sdílný nebyl. Mluvil hodně obecně. A čemu se divím? Cizím lidem přece tyhle informace neříkáte na potkání. Ale pak z něj vypadla zásadní věc. „To tenkrát moje mladší sestřička Matylda přitáhla domů psa. Ale to byste musela vidět,“ líčil.
Přivedla jsem na rodinný oběd překvapení
Sestra Matylda, to už nemohla být náhoda. A tak jsem mu řekla, kdo jsem, že moje teta se jmenuje stejně, jen si po svatbě změnila příjmení a že to vypadá, že je mým ztraceným a stále dokola omílaným strýcem Vladislavem, kterého jeho matka už dávno pohřbila.
Když jsme vystoupili v Brně z vlaku, byli z nás plnohodnotní příbuzní, věděli jsme o sobě všechno a kuli jsme pikle, jak překvapíme rodinu, až druhý den přijede Vláďa k našim na oběd, na který jsem se z vlaku ještě stihla objednat. Máma se divila, protože většinou mě musí uhánět, ale který rodič by nebyl rád?
Když jsme druhý den zazvonili společně u bytu mých rodičů, se kterými žila i babička, všichni se divili, proč s sebou vedu toho staříka. Ale jak jsme čekali, když si sedl v obýváku naproti babičce, které to navzdory věku ještě pořád pálí, ihned ho poznala. Nemohla uvěřit vlastním očím, ale jako máma věděla naprosto jistě, že na stará kolena se jí vrátil její ztracený syn.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.