Těhotná moderátorka promluvila o dramatickém útěku z Dubaje: Kvůli autistické dceři jsem musela zachovat klid

Moderátorka Tereza Tobiášová (42) je mámou dvou holčiček a třetí děťátko nosí pod srdcem. Koncem ledna letošního roku se se svou sedmiletou dcerou Norou, která má poruchu autistického spektra, vydala do Dubaje na specializovanou a také finančně nákladnou terapii na místní klinice. Ta měla trvat šest týdnů, ale domů se nakonec neplánovaně vydaly dříve.

Izrael s USA totiž v sobotu 28. února zaútočily na Írán, který odpověděl odpálením raket a vysláním dronů na Izrael a americké základny v regionu. Útok zasáhl mimo jiné Dubaj, byť místní podle Terezy dlouho předstírali, že se vlastně nic neděje. V noci z pondělí na úterý jí došla trpělivost a za vydatné pomoci kamarádů začala shánět letenky do Prahy. „Přiblížila se doba, kdy jsme měly letět, přišly jsme k tomu gatu, a já zásadně nechodím ke gatu jako první, protože tam nerada stojím ty fronty. Přišly jsme mezi posledními. Stojíte tam, lidé se na sebe usmívají, a najednou kompletně všem lidem začnou pípat mobily. ,Ne, tohle ne.' Vytáhnete mobil a tam je červený alert. A vy víte, že musíte utíkat do krytu,“ popisuje, jak dramatický byl nakonec jejich odlet.

Jak vidí Vlastík Plamínek rok 2026? Na ukončení válek bude mít vliv žena, olympionici přivezou až sedm medailí

Tereza Tobiášová v Dubaji: Radila mi Martina Gavrieli

Terezo, nedávno jsme o vás hodně četli, protože jste s dcerou utíkala z Dubaje, která je zasažena válečným konfliktem. Popsala byste nám, jak to probíhalo?
Na začátku to vypadalo docela normálně. Člověk si pořád říká, že se ho to netýká, protože vlastně nechce panikařit. Pořád si říká: „To bude dobrý. Vždyť jsem v Emirátech, to je přece nejbezpečnější místo světa.“ Abú Dhabí je snad potřetí za sebou vyhodnocené jako nejbezpečnější město, které existuje. Říkala jsem si, že přece vědí, co dělají, tak jsem byla v klidu. Začaly se mi sbíhat zprávy od lidí: „Hele, jsi v pohodě?“ „To jste se asi spletli, já nejsem v Izraeli. Já jsem v Emirátech.“ „No vždyť jo!“ Tak jsem si začala jet zprávy a zjistila jsem, že se něco děje. A pořád jsem to brala jako že je to dobrý. To byl první den, sobota. Až do chvíle, kdy nad námi prosvištěly dvě stíhačky.

Nevím, jestli bych zvládla v klidu koukat na stíhačky...
Koukáte na to a říkáte si: „Jak je to asi daleko od nás?“ A teď vy víte, že se musíte s tím dítětem v neděli vrátit zpátky do města, odkud přichází ty nejhorší zprávy, protože v pondělí zase musíte na kliniku. Tak píšete na kliniku: „Máme se opravdu vracet do města?“ „Jo, jo, my jedeme dál! Nebojte se, nic se neděje!“ „Tak se asi fakt nic neděje, tak je to dobrý.“ Dopravíte se zpátky do toho města, po cestě vidíte něco na dálnici, co vypadá jako troska čehosi, co odněkud spadlo. „Tohle asi nebude z auta, přece jenom vím, jak vypadají věci na autě, a tohle tak nevypadá.“ V dálce vidíte kouř a říkáte si: „Tak může to být jenom požár. A taky nemusí.“ Ale nevíte to. Protože to tam vlastně nemáte, jak zjistit. Ten svět je tam tak veliký a oni zůstávají tak stoicky klidní, že to není jako zpravodajství v Česku: „Tady hoří skládka!“ Tam je klid. Prostě se téměř nic neděje.

Nečetla jste naše zprávy nebo neviděla na Instagramu veselé realitní makléře?
Ano, tomu jsem se také smála. To jsem samozřejmě viděla: „Tady se nic neděje, kupte si byt, je to skvělý!“ To jsem se smála, to nejde nic jiného. V pátek minulý týden byla znovu pozastavena letecká doprava, protože dron spadl na letiště. Vzhledem k tomu, že mi to na sociálních sítích už algoritmy samy hází, a zároveň jsem ve skupině lidí, kteří byli v Dubaji, tak jsem to viděla okamžitě. Potom mi moje skvělá kamarádka Martina Gavriely dávala instrukce, protože ona létá do Izraele neustále a je tam pořád.

No to je pak jasné, odkud vítr fouká!
Má nakoukané ty systémy, má všechny ty appky, které dávají všechna ta upozornění, kdy co kam letí a kam se schovat. Takže ona mě nabriefovala: „Když ti přijde alert, musíš se někam schovat, když tam není sklep, musíš do garáže, sbal si jenom to nejnutnější, pořád to měj sbalené u sebe.“ A ona byla zlatá, já jí za to strašně děkuju. Dala mi servis, který jsem potřebovala. Který jsem potřebovala třeba od toho Drozdu. Aby mi řekli: „Nacházíte se v této zóně. Když se něco stane, sbalte si to nejnutnější, mějte to u postele, a v momentu, kdy vám přijde upozornění, běžte do garáže, protože zde nejsou sklepy.“

A tohle nefungovalo?
Ne, vůbec. Absolutně nic. Ale není to vina vlády. To je vina systému. Drozd je systém, který má informovat pouze konzulát nebo ambasádu o tom, že ti lidé tam jsou. To znamená, kolik lidí tam je. Ale primárně nemá funkci, aby měl informovat, že se tam něco děje. To mi přijde trochu zvláštní. Když už se někam zaregistruju, registruju se tam z toho důvodu, abych z toho něco měla. Tady je to napůl. Ale naštěstí ten systém už se změní. Řekli, že o tom už vědí, a za to jsem strašně ráda.

Já ten váš klid vůbec nechápu.
Ono to jinak nejde. Člověk by se z toho jinak zbláznil, kdyby to hrotil.

Martina Gavriely má partnera mladšího o 7 let: Vyrůstal bez otce, snad od nás neodejde

Tereza Tobiášová o červeném alertu: To už není legrace

V pondělí jste naprosto věcně informovala lidi v Česku, jak to tam vypadá a probíhá. Máte sedmiletou dceru, která není úplně typická, a další dítě pod srdcem. Jestli měl být někdo hysterický, tak vy. Fakt jste to tak zvládala?
Úplně. Do té doby to bylo všechno v pohodě. Od pondělka už to začalo být horší, protože už mi začali volat lidi z Česka, že ta situace se určitě bude horšit a že mám jet okamžitě domů.

S tímhle jste šla spát z pondělí na úterý?
V úterý ve tři ráno jsem se probudila, moje dítě naštěstí spalo. Z nějakého důvodu jsem se probudila já a sáhla jsem po mobilu, protože jsem nemohla usnout. Najela jsem na konverzaci Čechů v Dubaji a tam začali všichni psát, že dostali červený alert na Palmě nebo na Marině. Červený alert znamená, že už je fakt velký stupeň nebezpečí, žlutý znamená, že si máte dávat bacha. Červený, to už je balistická střela, a to už je prostě problém, takže radši se běžte schovat. Vidíte červený alert a říkáte si: „No, tak tohle už není sranda. Stalo se něco? Dopadlo to někam?“ A to už v konverzaci nenajdete. I kdyby vám lidé stokrát napsali, kde to bouchlo, tak oni nedohlédnou, jestli to sestřelili nad mořem, nebo jestli to něco trefilo. Takže z konverzace přepnete na blízkovýchodní zprávy a tam hledáte, jestli jsou nějaké informace o tom, že to někam spadlo, nebo jestli se něco děje.

Uvědomila jste si, že je to vážné...
V ty tři hodiny ráno v úterý mě to doběhlo. Poprvé jsem pocítila lehkou beznaděj. „Tohle už není legrace. Tohle už je vážný, protože je červený alert, což znamená, že tady létají větší střely a nejsou to jen drony nebo věc, které nepotřebují, jen aby ochromili vzdušnou obranu, aby jim to vyplýtvali a aby to bylo pro Emiráty horší. Do toho zjistíte, že letí z Česka první letadlo do Dubaje, ale je kompletně vyprodané. “No samozřejmě. Vždyť jsou tady mraky lidí, kteří čekají, aby se tam dostali. Měli těmi letadly letět už dávno, od soboty, a je skoro úterý. To je jasný, že je tady naprostý přetlak. Já se o tom nebudu snažit. Já tam nepůjdu někoho prosit, abych se někam zaregistrovala. To prostě nemůžu.„

Bože můj, vy jste tak skromná!
Kamarádka mi volala: „Zavolej na ambasádu, řekni, že je ti blbě, že jsi těhotná a že musíš okamžitě pryč! Terezo, ty to umíš zveličit!“ To sice ano, ale nechtěla jsem lhát. „Neblbni, vždyť ti jde o život!“ „No zatím je to dobrý.“ V úterý ráno už mě to doběhlo a říkala jsem si, že budu čekat, a třeba pošlou další letadlo. To bude dobrý. Ale už jsem neusnula, už to prostě nešlo.

Taťána Makarenko o situaci na rodné Ukrajině: Když vidíte bratrance se zbraní v ruce, vystraší vás to k smrti

Tereza Tobiášová konečně v Praze: Na letišti nikdo neremcal

Na koho jste se nakonec obrátila?
Rozeslala jsem na ambasádu a nějakým velmi vysokým kontaktům své iniciály – číslo pasu, expirace, datum narození, já, dítě, těhotná, autistka. Všechno jsem to rozeslala a neustále jsem s někým mluvila. Takže jsem do toho dělala ještě nějaké rozhovory – a neměla jsem čas natočit ani nový příspěvek. Dělala jsem rozhovor a omlouvala jsem se, že možná budu mít nějaký důležitý hovor, který budu muset vzít. Takže dělám rozhovor a do toho telefon zazvonil: „Dobrý den, tady SmartWings. My pro vás máme na dnešek dvě letenky.“ „Dobře, ale to je za čtyři hodiny.“ „Ano, to je za čtyři hodiny. Chcete letět?“ „Jo. Ale nemusím. Můžu klidně zítra nebo pozítří!“

Terezo, to snad ne.
Přísahám, že jsem to řekla. „Jestli máte někoho důležitějšího…“ „My máme ty letenky pro vás. Chcete letět?“ „Jo, tak já poletím dneska, tak jo.“ Tak jsem si říkala, že mám aspoň uklizený ten byt. Dodělala jsem rozhovor, vystřelila z bytu a běžela pro dítě na kliniku. V metru jsem vyplňovala všechny ty formuláře, pasy a expirace, platila jsem to…

Můžeme říct, kolik ty letenky stály?
Určitě, jedna stála 11 500 korun.

Měly jste zaplacené letenky na zpáteční cestu?
Ano, ale s jinou společností.

A ta vám vrátí peníze?
Dneska jsem mluvila s agenturou, která mi ty letenky kupovala. Já a moje dcera jsme byly specifická dvojice, nemůžu s ní létat všechny lety. Je pro mě hrozně těžké létat s ní přes den, protože ona je neklidná. Vždycky je pro mě lepší letět večer. Ale ne úplně na noc, abychom tam dorazily třeba ve tři ráno, protože pak je nevyspalá a nerudná a je to komplikované. Takže jsme hledaly lety tak, aby se to nakombinovalo i s přestupem, aby to bylo příjemné. Nakonec jsme měly letět s Turkish Aerlines tam i zpátky – do Istanbulu, tam přestup, pár hodin na odpočinek, a pokračování do Dubaje. Za normálních podmínek je to po cestě, teď ne.

Když jsme odlétaly do Dubaje, tak ten den, kdy naše letadlo z Turkish mělo dosednout v Praze, vyložit lidi a naložit nás, tak byla sněhová kalamita, a to letadlo bylo odeslané do Vídně. Nepřiletělo a čekaly jsme na něj asi tři hodiny. „Já se omlouvám, ale už bude půlnoc a to moje dítě to nedá. Je to autista, já jsem těhotná, sorry. Pojďme si říct, co pro mě můžete udělat.“

To by nedalo ani normální dítě.
„No my se omlouváme, ale my pro vás už nemáme ten navazující let. Musela byste v Istanbulu den čekat. Takže jestli vám to nebude vadit, tak dneska pojedete domů a zítra byste dala přímý let s Emirates.“ Takže jsme na tom vlastně vydělaly, protože Emirates jsou o něco dražší. Letěly jsme s Emirates, bylo to v pohodě, bohužel jsme tam dorazily o půlnoci, protože ten let je tak koncipovaný. Malá byla na palici, ale dobrý, daly jsme to.

No a ta cesta zpátky do Česka?
Ta měla být také s Turkish, které tam ovšem dodnes nelétají. Protože ta cesta z Istanbulu dolů je pořád nepřípustná a oni to musejí oblétávat spodem.

Terezko, nebude to letecká společnost pro vás.
Ne. Takže zpátky jsme letěly se SmartWings. Pobrala jsem dceru z kliniky, kde jsme se rozloučily. „Musíme skončit už dneska, sorry, dostala jsem letenky domů.“ „My to chápeme, ale máte zaplaceno.“ „Já vím, ale co se dá dělat. Prostě tady nemůžu čekat.“

Takže happy end? Nebo ještě ne?
V letadle jsme ještě čekaly na vzlet, to byla další věc na třičtvrtě hodiny, ale mezitím Noriška usnula. Takže já jsem měla velkou výhodu, protože jsem věděla, že alespoň to dítě nebude prudit, nebude nervózní, zklamané. Miláček můj zlatý usnula, spala vedle mě a já se modlila, ať už je to v pořádku. Hlavně, aby nás nevraceli domů. Protože letadlo FlyDubai z těch 22.30 pořád čekalo na runwayi, od 17 hodin. „Jestli nás tohle čeká taky, nebo nám řeknou, že dneska bohužel neodstartujeme a musíme zpátky domů, tak to nedám.“

Ne, to by se šlo za kapitánem! Okamžitě nahoru a leť! Kolik hodin jste letěli?
Čtyři hodiny do Egypta, do Hurghády, kde bylo technické mezipřistání kvůli načerpání paliva, a další čtyři a půl hodiny do Česka. Byla to strašně dlouhá cesta. Bylo to pořád odkládané a byl to výjimečný let, o kterém nikdo nevěděl, kdy dorazí, takže jsme se v Praze strefili příletem do doby, kdy se měnily služby. Ještě jsme si hodinu počkali na kufry. Ale co bylo krásné, tak nikdo neprotestoval. Jak byli všichni rádi, že jsou doma, tak tam všichni jenom potichu seděli na zemi a čekali na ty kufry. Pro mě to bylo velké překvapení, že lidé dokážou pokorně čekat a neremcat. Objektivně neměli na co, protože se měnila služba. Ale byl to pro mě strašně hezký stmelující moment.

Naděje pro Damiánka: Extrémně vzácné onemocnění mu brání v chůzi i řeči, maminka je na péči sama

Tereza Tobiášová pečuje o dceru s autismem

Terezo, k vaší speciální dceři mě napadá milion otázek. Třeba ta, kdy jste zjistili, že je v něčem jiná než ostatní děti.
Noriška byla vždycky jiná. Už od miminka se na nás koukala, jako kdyby byla dospělá. Byla taková: „Matko, pojď, nakoj mě. Matko, odejdi. Pochovej mě, křičím. Matko, už mě můžeš položit.“ Bylo to vlastně úplně jiné dítě. Ale do toho jednoho roku se vyvíjela naprosto standardně, respektive velmi rychle. Velmi rychle seděla, stála, začala chodit. Byla v tomhle dost napřed. Nevzpomínám si, kdy ten zlom přišel. Jestli to bylo v roce nebo v roce a půl – některé ty věci přestala dělat. Nemyslím fyzicky, že by třeba přestala chodit, ale ona přestala mluvit. Do té doby klasicky říkala „máma“, „táta“, „čiči“, „haf“, ukazovala na zvířátka a na letadla, protože bydlíme u letiště.

A potom?
Pak se najednou tohle všechno rozplynulo. Přestala reagovat na svoje jméno, když jsme na ni mluvili. Začala si hodně dělat věci po svém a nenapodobovala nás. Do té doby mám video, jak chodí v plínce a paroduje, že volá mobilem. A najednou se nic z toho nedělo. Jela si svoje věci a bylo jí to úplně jedno. Pořád nemluvila. Pak už to začalo být divné i naší praktické lékařce. „Hele, možná už bychom to měli začít řešit.“ Začali jsme chodit na logopedii, což bylo na jednu stranu zbytečné, protože ona nemluvila, na druhou stranu nás oni dovedli k tomu, že jsme šli na vyšetření na neurologii. A to bylo podstatné. Po jejích třetích narozeninách jsme byli na komplexním neurologickém vyšetření, kde jí udělali sluchové vyšetření, EEG mozku, spánkové EEG, jestli dobře vidí a slyší, genetické testy. A všechny ty testy, které se dají takhle lékařsky určit, tak byly čisté.

To je překvapivé.
Pak přišla paní psycholožka, podívala se na ni. Měla s ní dvě sezení a řekla: „Tak my jsme asi tušili, jak to bude. Je to porucha autistického spektra. No, tak tady máte diagnózu a na shledanou.“ „A dál?“ „No, tak zkuste kontaktovat Nautis, oni vám tam poradí, no a hodně sil. Bude vás potřebovat.“

Takže dva roky trvalo, než jste dostala diagnózu?
To ne. Byl to proces. My jsme opravdu čekali. Čekali jsme, jestli se něco stane, jestli se bude nějak vyvíjet, ale ten samotný proces byl krátký. Vzali nás na kliniku a tam nám udělali testy, to bylo samo o sobě krátké. Pro mě byl spíš šok, že vám k tomu neřeknou nic víc. Oni vás s tou diagnózou odvelí: „Tak teď to víme, tak se mějte hezky.“

A hodně sil.
„Hodně štěstí!“ „Tak jo, řekli mi, že mám někam zavolat, tak to zkusím.“ Zavoláte do Nautisu: „Dobrý den, my jsme dneska dostali diagnózu. Moje tříletá dcera má poruchu autistického spektra.“ „Jo. Jak se to projevuje?“ „Nemluví, je s ní těžké komunikovat, moc si nehraje jako ostatní děti.“ „Mívá nějaké záchvaty?“ „Ne.“ „Je pořád na plenách?“ „Jen částečně. Na velkou, na malou už ne.“ „No tak to máte dobrý. Tak to pro vás asi nic neuděláme. V pořadníku je před vámi tak dvacet dalších na tohle dítě, které to potřebují víc než vy. Takže jestli se nebudete zlobit, ale my vám nijak neporadíme.“ „No a co mám dělat?“ „No, tak musíte se o ni nějak starat.“ V tu chvíli je to totální beznaděj, protože vy nevíte… takže – tam jsem cítila opravdu beznaděj, tam jo.

To naprosto chápu.
Protože vy pro to dítě chcete něco dělat, ale vidíte, že ten systém vám neporadí v ničem. Najednou se uzavře a řekne: „Vy jste dobrý, vy se nějak zařídíte. Jsou tady děti se záchvaty, děti odkázané na asistenci, agresivní, sebepoškozující. To vy nejste, takže dobrý. Vy si poraďte.“ Oni netuší, že jste jako rodič úplně ve stejném psychickém napětí jako rodiče ostatních autistů. Jejich dětičky se chovají jinak, ale ti rodiče jsou na tom úplně stejně. „Co já teď mám dělat? Nějakou svépomocí?“ A strašně se v tom plácáte.

O čem dalším promluvila Tereza Tobiášová:

• Proč je situace kolem autistických dětí v Česku tak neprůhledná
• Kdo Tereze a její rodině pomohl, když lékaři mlčeli
• Jak se žije s autistickým dítětem a co by radila ostatním rodičům
• Jak se mladší sestřičce chová starší sestra Bára

Na fotografie moderátorky Terezy Tobiášové se můžete podívat v naší fotogalerii.