Tereza (38): Novou kolegyni jsem nejdřív litovala. Pak jsem ale zjistila, že si možná žije líp než já

Začalo to jako běžný pracovní den. Hned ráno jsem zapnula autopilota – ranní káva, pár e-mailů, porada. Z režimu mě vytrhl můj šéf, když mi po poradě oznámil, že mám zaškolit novou kolegyni. To jsem ještě netušila, že tohle školení bude trochu jiné.

Drahoš (49): Místo klidu na školení jsem zažil den plný strachu. Výchova dcery mi dává zabrat

Dostala jsem zodpovědný úkol

Mladá holka, ani ne pětadvacet. Jmenovala se Elena. Zprvu působila uzavřeně, trochu nesvá, ale zároveň velmi soustředěně. Mluvila tiše, s lehkým přízvukem. Na první pohled bylo jasné, že čeština není její mateřský jazyk.

Školení šlo hladce – ukazovala jsem jí náš systém, vykládala jsem jí o interních postupech, vysvětlovala jednotlivé agendy. Byla učenlivá, bystrá.

Cítila jsem však, že ji něco tíží. Po pár dnech, při společné pauze, když jsme popíjely kávu na terase, se to konečně prolomilo.

Kamila (29): Moje matka mě donutila vystudovat medicínu. Já sama jsem ale doktorkou nikdy být nechtěla

Její příběh mě dostal

„Víte, já jsem tady sama. Úplně sama,“ začala tiše.

Podívala jsem se na ni a jen kývla. Nechtěla jsem tlačit, ale byla jsem zvědavá.

„Přijela jsem do Čech, když mi bylo šestnáct. Máma mě sem poslala studovat. Říkala, že tu budu mít lepší budoucnost. Otec zemřel, když mi bylo deset. Prý... prý se zapletl s nesprávnými lidmi. Máma o tom nikdy nechtěla mluvit.“

Cítila jsem smutek. Představila jsem si tu drobnou dívku, osamocenou v cizí zemi, se základní znalostí jazyka. Mě samotnou by to v tom věku zlomilo.

„Bydlela jsem na internátu. Sdílela pokoj s jednou holkou – byla to...“ hledala správné slovo. „Manipulátorka. Dělala mi ze života peklo.“

Nemohla jsem uvěřit, jakou sílu ta holka má. Jak zvládla všechno, co jí život naservíroval. Začalo mě cosi svírat. Lítost? Obdiv? Věděla jsem jistě, že tohle není obyčejná „nová kolegyně“. Ač mladá, už toho měla za sebou víc než někteří za celý život.

Marina (19): Být z velmi bohaté rodiny není žádný med. Mám přesně dáno, jak se oblékat, s kým stýkat i co studovat

Pravda má dvě strany

Dny plynuly. Pracovaly jsme spolu, postupně jsme se stávaly sehranou dvojicí. Jednoho odpoledne, když jsme si opět sedly u kafe, jsem se jí zeptala: „A tvoje máma? Nechtěla jít sem za tebou? Vždyť by tady mohla mít lepší život, nemusela tě posílat samotnou.“

Elena se usmála. Ale ne tím smutným způsobem, jak to občas dělala. Tentokrát se jí v očích zaleskla jiskra pobavení. „To by tu asi neměla tak dobrou práci... a svého řidiče,“ pronesla téměř lehkovážně.

Zvedla jsem obočí. „Počkej. Řidiče? Ona má osobního řidiče?“

„Jo,“ pokrčila rameny. „A ten byt, co si tady koupila, je prý pro ni moc malý. Teď v něm bydlím já. Obvykle se u mě staví jen na pár dní, cestou z Paříže nebo Milána. Déle u mě nevydrží.“

Zavládlo ticho. Zatímco jsem se snažila udržet neutrální výraz, ve mně to vřelo. Tak ona má byt v Praze, matku, která pendluje mezi evropskými metropolemi, a řidiče. A já celou dobu měla pocit, že školím chuděru, která přišla o všechno. A přitom... možná má víc, než jsem kdy měla já.

Rychle jsem sklopila oči do školícího plánu a mechanicky listovala stránkami. „Takže... co nám ještě zbývá projít,“ zamumlala jsem, zatímco jsem hledala další bod programu.

Byla jsem rozhozená. Ne ze závisti. Spíš z pocitu, že jsem si o ní vytvořila nějaký obraz – křehké, opuštěné dívky – a teď se mi ten obraz začal bortit. Elena nebyla žádná oběť. Byla silná. Možná trochu ztracená, možná osamělá, ale rozhodně ne zlomená. A její život, ač plný překážek, byl ve výsledku možná i pestřejší, bohatší – v mnoha ohledech – než ten můj.

Když další den přišla s úsměvem a připravenými poznámkami, věděla jsem, že je mi sympatická víc než dřív. Ne pro svůj příběh, ale pro to, jak se s ním naučila žít. Obdiv k ní zůstal. Lítost už ne.

Další příběhy ze života →

Jitka (38): Rodina se ke mě chovala jako ke služce. Byla jsem jenom krůček od toho, abych všechno zahodila a už se nikdy nevrátila