Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Režisérka Daniela Špinar po dvou letech znovu navštívila talkshow Na kafeečko. V otevřeném rozhovoru s Miluškou Bittnerovou zpětně hodnotí svoji tranzici v ženu. Vysvětlila, proč odmítla jít na operaci pohlaví, a jak těžké je pro ni najít životního partnera. Jak dnes skutečně vypadá její intimní život?
Režisérka Daniela Špinar (46) začala se svou tranzicí v ženu před třemi lety za pomoci hormonů a svoji trnitou cestu za uvědoměním své skutečné osobnosti už detailně popsala v talkshow Na kafeečko v roce 2023. Tenkrát pro ni bylo všechno čerstvé a na nově získané tělo ženy si teprve zvykala.
Od té doby ušla velký kus cesty a zapracovala hlavně na tom, jak o sobě jako o ženě aktuálně přemýšlí. Dokonce se z celého procesu vypsala ve své velmi otevřené knize Zápisky z tranzice. „Teď už jsem taková, že si dávám víc odstup a také se dostávám do svého věku. Nezapomeň, že kdybych byla cis žena, byla bych už okolo přechodu. Už bych k tomu pomalu mířila,“ poukazuje na věk, kdy se - ještě coby muž, gay - rozhodla pro fatální změnu pohlaví. Jako žena začala teprve po čtyřicítce objevovat úplně nový svět. „Jenže já jsem byla v hrozném rozporu, protože jsem měla pocit, že je mi patnáct. Přitom mi fyzicky bylo pětačtyřicet. To bylo hrozně divné, komické, a jsem ráda, že jsem to přežila. I se všemi těmi karamboly, s muži. Jak jsem riskovala, různě objevovala, až to bylo občas trochu za hranicí bezpečnosti. I vlastní důstojnosti nebo hodnoty,“ svěřila se Daniela Špinar v rozhovoru Milušce Bittnerové.
Daniela Špinar v knize Zápisky z tranzice nic netají
Danielo, byla jsi u nás v Kafeečku před dvěma lety. Co se u tebe za tu dobu změnilo?
Změnilo se toho hrozně moc. Představ si, že za tři roky zažiješ třeba pětadvacet let. Je to hrozná rychlovka. Jdeš od dítěte, přes pubertu, až do dospělosti. Doufám, že už jsem se dosadila do toho správného věku, který biologicky mám. Ale je to jízda, protože poznáváte něco nového, pořád prozkoumáváte nové věci a děláte v průběhu toho hrozné chyby. Ta kniha jsou mé nárazy a pády, ale znovu jsem vstala a narazila zase na další zeď. Klasika. Myslím, že se tam docela nešetřím.
Překvapilo mě, když popisuješ, jak na tebe reagují partneři z minulého života. To muselo být těžké.
To muselo být těžké pro ně. Vezmi si, že to rozhodí tvoji vlastní identitu, protože si řekneš: „Ty jo, tak já jsem chodil se ženou?“ Moji bývalí partneři o tom museli chvilku přemýšlet, protože jsem se pohybovala v gay světě. Ale kromě jednoho to nakonec všichni přijali a jsme teď mnohem hlubší přátelé. Jen to vždycky chtělo čas, protože člověk to musí zpracovat v sobě. A také je pravda, že si u mně lidé dlouho mysleli, že je to jen můj rozmar. Nebo že mi trochu je*lo. Bylo to velmi nečekané.
Jako cis heterosexuální žena můžu říct, že ta kniha je hlavně hodně o ženskosti. Jsou tam věci, na které jsem už zapomněla. Třeba ta radost z toho, když si poprvé v životě nalakuješ nehty červeným lakem.
Jenže ty jsi to měla třeba ve dvanácti, a já v třiačtyřiceti. Reakce mi nejvíc píšou ženy kolem padesátky. Říkají, jak jsem vystihla vztah muž – žena, protože něčím je to občas dost komplikované, jak jsou to dva malinko jiné živočišné druhy. A potom zkoumají, jak jsem tam vystihla hledání ženskosti, a co po mně vlastně společnost chce, abych byla dostatečně ženou. Třetí téma, docela zásadní, je obecně bezpečnost. Žena je odmala vychovávaná k tomu, že si má dávat pozor, že určité věci nemůže dělat, a že všude číhá trochu nebezpečí. A to třeba muži vůbec neznají. A já jsem to pochopila až s tou tranzicí. Byla jsem neohrožený skoro dvoumetrový muž a najednou jsem zjistila, že jsem zranitelná. Že nemůžu jít v noci sama domů v podpatcích, že už musím hlídat bezpečnost, kam se dostanu. Je to rozdíl.
Přála bych si mít tu mužskou lehkost bytí. Muži také mají velkou radost ze soupeření a já zase nechápu, proč bych to měla dělat.
Já jsem o to úplně přišla. Já jsem normálně přišla o soutěživost, absolutně nemám žádné ambice. Protože ten hormon testosteron – estrogen, to je tak rozdílné, že nás to uzpůsobuje v našem konání a myšlení. Je to strašný rozdíl.
Jsem vyklidněná a svoji práci dělám líp, říká režisérka Špinar
Když jsme spolu mluvily naposledy, byla to taková puberta.
To byla hodně puberta, to byl čerstvý začátek puberty. Teď už jsem se objevila a odhalila jsem i ty stinné stránky, které člověk podvědomě ví, ale musí se tím celým prokousat. Teď už jsem taková, že si dávám víc odstup a také se dostávám do svého věku. Nezapomeň, že kdybych byla cis žena, byla bych už okolo přechodu. Už bych k tomu pomalu mířila. Jenže já jsem byla v hrozném rozporu, protože jsem měla pocit, že je mi patnáct. Rskovala jsem, různě objevovala, až to bylo občas trochu za hranicí bezpečnosti. I vlastní důstojnosti nebo hodnoty. Ale tím si každý musí projít, aby si potom žena řekla: „Tak, a tohle jsou mé hranice, tohle chci, tohle nechci, už mám taky na něco nárok.“ Takže tam jsem se teď dostala.
To je věkem. Ženy po čtyřicítce už tolik neřeší, co si o nich ostatní myslí. Podpatky nenosíš každý den.
To nejde. Mám pocit, že když si ten den vezmu podpatky, tak se stanu sexuálním symbolem a všichni na mě koukají. Někdy si to chci užít, ale většinou chci působit úplně stejně jako všichni ostatní. Chci být zalezlá ve své náladě. Nepotřebuju pořád ukazovat něco. Takže už jsem se uklidnila. Už jsem přešla všechny ty fáze křivd a toho, že společnost je taková. Už jsem vyklidněná a už mě to baví i s těmi negativy, i s pozitivy.
Pojďme se podívat na pozitiva a negativa. Jaká ta společnost je?
Všichni v sobě máme nějakou internalizovanou homofobii nebo i transfobii, a teď mluvím i o sobě. Jsme naučení, že to je divné, a že to je něco proti přirozenosti. Je těžké stanovit, jestli je to vrozená věc, instinktivní, biologická, nebo jestli to je něco, jak nás společnost formuje. Ale máme to v sobě. Společnost se může zlepšovat jen tehdy, když má o těch věcech informace. Být trans není volba, já si naopak svůj život ztížím. Proč bych to dělala? Není důvod, proč bych z pozice muže šla na ženu takhle komplikovaně. Jsou lidé, kteří tohle prostě mají, a je to nějaká diagnóza, kterou je potřeba detekovat. A pak se život promění tím, že to začneš akceptovat.
Ty jsi použila slovo diagnóza. Lidé z tvé komunity to používají neradi.
Neradi. Ale ona to je odchylka od normálu. To jsou slovíčka. Co koho zraňuje, a jestli tam vidí hrot. Já si myslím, že to nějaká diagnóza je, protože já opravdu podstupuji nějakou léčbu. Ale to neznamená, že jsem ve společnosti kus hadru. Lidé si myslí, že jsem blázen, a to si myslím, že určitě není ta správná diagnóza. To není nějaké pomatení mozku. Stejně jako nikdo neví, proč jsou někteří lidé gay nebo bisexuální, a tak dále, tak stejně nevíme, proč jsou lidé trans. Je nás hrozně málo.
Před padesáti lety se lidé posmívali postiženým lidem, a teď už jsme všichni sofistikovaní a víme, že to je něco, čemu by se člověk neměl posmívat. Člověk ze sebe udělá blbečka, hlupáka. Chtěla bych říct, že já nejsem blázen. Naopak jsem teď mnohem uzdravenější člověk, protože jsem celistvější člověk. A svoji práci teď dělám ještě líp a můžu tím být mnohem prospěšnější pro společnost.
Duší a tělem ženou, penis zůstal. Najít partnera je těžké
Promiň, musím se zeptat na jednu osobnější otázku. Ty nejsi po operaci.
Ne. Já nejsem po operaci a rozhodla jsem se, že do té operace ani nejdu. Ve svém věku už bych se toho bála. Kdyby mi bylo dvacet, tak bych o tom přemýšlela. Do toho, já jsem na své tělo mnohem víc zvyklá. Setkávám se s názorem: „Jak to, že to nechceš úplně komplet?“ a já odpovídám: „Já bych to chtěla komplet, ale od pána Boha, a to nejde.“ Tohle je teď moje tělo. Je to úplně stejné, jako kdybych si teď chtěla useknout nohy, abych měla 160 centimetrů. Je to podobný princip.
Když se trans žena vzruší, tak co dělá ten penis?
Je to hodně intimní, ale řeknu ti to. Ty v podstatě přijdeš o sperma. Navíc ten penis se zmenší, změkne, jako by to najednou byl spíše prodloužený klitoris nebo vagina. A tím pádem je také celé sexuálno úplně jiné. Nemáš testosteron, takže nechceš do někoho bušit. Máš mnohem jemnější tělo. Mám orgasmus, který je kombinací mužského a ženského. Získala jsem zvláštní svrbění celého těla, trvá to třeba i dvacet minut, a přitom v podstatě nemám sperma. Takže nemůžu mít orgasmus jako muž, to nejde.
Zaznamenala jsem z médií, že po tobě jdou úchylové.
To je hodně silné, to bych neřekla. Tam je zajímavé to, že po mně jde určitě nějaká specifická skupina mužů. To je jasné. Ale když jsem zkoumala jejich motivace nebo sexualitu, tak to byla obrovská škála. A já bych nechtěla stigmatizovat muže, které vzrušuje trans žena. Těch mužů je víc, než si myslíme a tím, že je stigmatizujeme, tak ty trans ženy připravujeme o partnery. Protože ti muži se bojí do toho jít. A přitom by chtěli.
Jakého ty si představuješ partnera? Nebo – ať nejsme osobní – jak má vypadat partner pro trans ženu?
To je těžké. Většina mužů, kteří jsou na trans ženy, jsou hodně „kinky“. To znamená, že jsou hodně sexuálně v odchylce. Já bych si přála hlavně partnera, se kterým si třeba můžu dobře popovídat. Nebo s ním třeba sdílet nějaké věci.
To říkají holky pořád!
Já vím! Samozřejmě, že mám ráda sex, ale… u těch trans žen to bývá velmi sexuální z toho důvodu, že stigma trans ženy je, že jde o veřejnou děvu. Že to bude ještě víc erotické, sexuální, víc freaky, než se ženou, kterou muž musí nejprve pozvat na večeři. U nás, u mě, se nikdo s večeří neobtěžuje. Já toho muže nedokážu dostat na večeři.
Nemůžeš mu dát bez večeře.
Já jsem se pokoušela, ale u trans žen – věř mi – protože ti muži se vůbec bojí s tebou v restauraci ukázat. A to je to, na čem bych chtěla, aby se ve společnosti pracovalo. Když muž touží po trans ženě, tak proč s ní nejde i ven.
Myslíš, že je to problém i současné mladé generace?
Ta mladá generace je lepší, rozhodně. Tam už se to stírá a každý si jde po tom, co ho zajímá. Muži najednou chápou i své ženské stránky, ženy své mužské stránky, i když jsou to dvě španělské vesnice. Ale v naší generaci je to zatím opravdu velké tabu.
O čem dalším promluvila režisérka Daniela Špinar:
- Jak moc se sama podobá roli, kterou ztvárnila v seriálu Dobré ráno, Brno!
- V jaké roli ji budeme moct vidět v budoucnu
- Proč pracuje radši s mladšími lidmi
- Jestli raději nosí kalhoty, nebo sukně
- Jaký úspěšný muzikál zrežírovala v Plzni a je k vidění i v Praze
Na aktuální, ale také archivní fotografie Daniely Špinar se můžete podívat v naší fotogalerii.
