Byl opravdu K. H. Mácha tak velkým romantikem, jak se myslí? Jeho deníky mluví krapet jinak

12. června 2018
Jan Vilímek
Jan Vilímek

Máchovo nejslavnější dílo Máj ho vyčarovalo jako romantického snílka, plného lásky a něhy. Kdyby přece takový opravdu nebyl, nemohl by o lásce tak překrásně psát. Realita byla ovšem někde jinde. Básník byl totiž velkým chlívákem. O svých intimních zážitcích se svou manželkou si vedl deník.

Deník si dlouho nemohl nikdo přečíst, protože ho Mácha zašifroval. Zřejmě moc dobře věděl proč. Přeložen byl až v roce 1993 a čtenáři valili oči. Už v roce 1884 ho sice přeložil Jakub Arbes, ale raději ho nevydal. Tehdejší společnost nebyla připravena na takovou dávku pornografie, kterou deník obsahoval. Mácha už byl ve své době považován za velkého podivína, a tak je možné, že mu Arbes nechtěl ještě více uškodit.

Jaký byl vztah Máchy s jeho ženou?

Mácha byl sukničkář a nijak se tím netajil. Jeho manželka Eleonora Šomková, které přezdíval Lori, jeho avantýry trpělivě snášela a byla mu oddaná. Manželství bylo divoké. Lori se odmítala naučit česky a Mácha byl zase chorobný žárlivec, který nešel pro ránu daleko. Předváděl své manželce žárlivé scény kdykoliv, kdy se objevila s cizím mužem. Manželství bylo krátké a trvalo jen tři roky. Rozdělila je Máchova smrt. Zemřel v pouhých 25 letech a po sobě zanechal syna Ludvíka. Ten se ale dospělosti nedožil. Zemřel v jednom roce na psotník.

Máchův deník

Mácha byl dle všeho opravdu živel. Měl daleko k romantickému Vilémovi, kterého popsal ve svém Máji. Zde je pár zápisků, které si Mácha do deníku zapsal:

19. září – Hned časně ráno (onanie) …  Uvečer (pozadu), 23. září – Ráno (onanie),  25. září – (pozadu), 26. září – (pozadu), 27. září – Uvečer (jsem ji pical dvakrát po sobě. Podruhé na stolicích u okna.)“

„Položil jsem ji u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně bílá stehna. Potom jsem ji pical třikrát po sobě, dvakrát to vyšlo, dvakrát jí, pravila, to lechtalo.“

Pical jsem popředu i v kleče pozadu u kamen. Zdá se mi, že jsem tam byl celý.“

„Líbal jsem ji u kamen a díval jsem se na ni až dovnitř, pak jsem ji fikal u kamen, podruhé když odešla, opět jsem pical a vyšlo to, uvečer leželi jsme na sobě na kanapé, tam jsem ho měl v ní a seděla mi na klíně; pak jsem měl hlavu pod sukněmi, pak jsem ji pical vstoje vyzvednutou a vyšlo to.“

Možná by Máchova socha na Petříně měla spíše než květiny v rukou držet zadek milované Lori.

Zavří­t reklamu