Facebook
Instagram
Nacistka Herta Bothe se narodila se v lednu 1921 a přestože prošla jako dozorkyně hned třemi koncentračními tábory, téměř se dožila třetího tisíciletí. Byla jednou z mnoha zdravotních sester, které pomoc lidem zřejmě nenaplňovala tolik jako jejich týrání. Po válce nelitovala mrtvých, ale pouze sebe.
Herta Bothe (3. ledna 1921 – 16. března 2000) už v osmnácti letech vstoupila do Svazu německých dívek, dívčí obdoby chlapecké organizace Hitlerjugend, a v září 1942 absolvovala čtyřtýdenní školení na dozorkyni v ženské části koncentračního tábora Ravensbrück.
Milovnice násilí
Po zaškolení byla poslána do nacistického tábora Stutthof u Gdaňsku v dnešním Polsku, kde se mohla plně realizovat ve své zálibě v bití vězeňkyň. Díky tomu si vysloužila přezdívku „sadistka ze Stutthofu“.
Měsíc po vylodění Spojenců v Normandii pak byla poslána do tábora Bromberg, odkud se v lednu 1945 vydala jako součást pochodu smrti přes Osvětim do Bergen-Belsenu. Tam ji 15. dubna zajali Britové. V následném soudním procesu dostala trest deset let ve vězení.
Mnohým to připadalo velmi málo vzhledem k tomu, že byla charakterizována jako „nemilosrdná dozorkyně“, která vězně s oblibou střílela, což přímo dosvědčilo i několik přeživších svědků. V roce 1951 byla propuštěna na svobodu jako akt velkorysosti britské vlády, a proto strávila na svobodě téměř celé půlstoletí.
Otřesný přístup bestie
Ještě o několik desetiletí později vzpomínala na to, jak po válce trpěla. Pohoršovala se nad tehdejším údajným krutým zacházením Britů. Ti totiž zajaté dozorkyně přinutili, aby mrtvá těla v Bergen-Belsenu nosily do masových hrobů poblíž tábora. Bylo to prý odporné a ona byla vyděšená z hnijících ostatků, které musela nosit bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Rozčilovala se, že se mohla nakazit tyfem a jinými nemocemi.
Lamentovala i nad tím, že mrtvá těla (přitom vyhublá na kost) na ni byla příliš těžká, z čehož ji pak hrozně bolela záda. A pokud jí zůstala nějaká utržená končetina v rukou, což se prý stávalo velmi často, dělalo se jí z toho velmi zle.
Ani v této době netrpěla výčitkami svědomí. V jednom rozhovoru na otázku, zda udělala chybu, když působila jako dozorkyně v táborech, odpověděla, že ne. Prý tam musela jít, jinak by se sama stala vězeňkyní.
