Facebook
Instagram
Ani osmdesát let po zahájení druhé světové války nepřestává mrazit z hrůz, jichž byli lidé schopni. Mezi osudy nacistických monster vyčnívají příběhy německých žen, které se dobrovolně daly na dráhu válečných zločinů. Jednou z nejhorších byla Hermine Braunsteinerová, dozorkyně v koncentračním táboře Majdanek.
Hermine Braunsteinerová, později Ryanová, alias Kobyla z Majdanku, byla vůbec prvním nacistickým válečným zločincem, kterého Spojené státy vydaly před soud v Německu.
Chtěla být zdravotní sestrou
Narodila se 17. července 1919 ve Vídni v římskokatolické dělnické rodině. Devítky v jejím životě hrály důležitou roli, o čemž svědčí i datum úmrtí 19. dubna 1999, ale nepředbíhejme. Její otec se živil jako řezník a také řidič pro pivovar.
Snem mladé Hermine bylo pomáhat druhým, a proto se chtěla stát zdravotní sestrou. Na to ovšem rodina neměla prostředky, a proto v letech 1937 až 1938 pracovala jako služebná v rodině amerického inženýra v Anglii.
Na jaře 1938 se pak následkem anšlusu Rakouska stala německou občankou. Vrátila se z britských ostrovů zpět do Vídně a následně se přestěhovala do hlavního města říše, Berlína, kde si našla práci v závodech na výrobu letadel Heinkel. Začátek války ji zastihl jako dozorkyni v zácviku v koncentračním táboře Ravensbrück, kam nastoupila v srpnu 1939. V říjnu 1942 se však neshodla s velitelkou tábora, Mariou Mandel, a požádala o přeložení. Toho se dočkala a její kroky vedly do Majdanku nedaleko polského Lublinu.
Speciální mučící boty
Moc nad bezbrannými obětmi si doslova užívala – bičovala ženy k smrti, děti házela za vlasy na korby nákladních vozů, vězně věšela či po nich dupala ve speciálních botách opatřených ocelovými háčky. Také při nechvalně proslulé selekci si zvráceně užívala svou moc. Líbilo se jí rozhodovat o tom, kdo půjde do pracovního a kdo do vyhlazovacího tábora. Proslula i nezvladatelnými záchvaty vzteku. To všechno jí v roce 1943 vyneslo ocenění – válečný kříž druhé třídy.
V lednu 1944 se fronta začala přibližovat, a proto byla z důvodu evakuace Majdanku převelena zpět do Ravensbrücku, odkud 7. května 1945 uprchla před Rudou armádou. Vrátila se do Rakouska, kde byla zatčena a odsouzena na tři roky do vězení za mučení, týrání a zločiny proti lidskosti a lidské důstojnosti. To ale jen kvůli svému působení v Ravensbrücku. V dubnu 1950 byla propuštěna, následně ji rakouský soud amnestoval od dalšího stíhání v zemi.
Bála se dopadení
Poté potkala Američana Russella Ryana, který trávil dovolenou v Rakousku. Vzali se v říjnu 1958 v Novém Skotsku v Kanadě, kam emigrovali. Hermine se v lednu 1963 stala občankou USA, kde vedla poklidný život, dokud ji nevystopoval známý lovec nacistů Simon Wiesenthal. Roku 1964 předal podklady deníku New York Times, který na pátrání po nacistické bestii nasadil reportéra Josepha Lelyvelda. Když mu otevřela dveře a on se představil, její reakce údajně byla: „Můj Bože, věděla jsem, že se to stane. Přišli jste.“ Manžel o ní prohlásil, že by ani mouše neublížila, že je to slušná a ctnostná žena.
Zemřela na svobodě
Roku 1971 se úřadům podařilo zbavit ji občanství, dva roky poté začalo vyšetřování v Düsseldorfu a 7. srpna 1973 byla vydána do Západního Německa. Bestie z Majdanku se hájila tím, že nebyla německou státní příslušnicí, a že k „údajným“ trestným činům došlo mimo Německo. Nebylo jí to nic platné, 26. listopadu 1975 začal nejdelší a nejdražší soud v historii země (474 zasedání), kdy na lavici obžalovaných stanulo ještě dalších patnáct obžalovaných ze zločinů v Majdanku. V roce 1981 dostala ze všech obžalovaných nejtvrdší trest – doživotí.
Amputace dolních končetin (komplikace diabetu) vedla v roce 1996 k jejímu propuštění. Zemřela na svobodě v Bochumi o tři roky později. Její případ vedl na konci 70. let v USA ke zřízení zvláštního úřadu. Zabýval se pátráním po válečných zločincích, kterým po prokázání zločinů hrozilo odebrání občanství či deportace.
