Vanda (31): Do konce roku čekám zásnubní prsten. Jinak se s přítelem rozejdu, jen stárnu a tloustnu

Došla mi trpělivost. Přítel se stále nevytasil s prstýnkem a v rodině jsme pro smích. Už ani nebudu mladá štíhlá nevěsta. Dávám mu čas maximálně do konce roku.

Saša (34): Manžel ztratil snubní prsten. Zjistila jsem, v čí posteli ho nechal, a pomstila se

Čekání, které se vleče už sedm let

Když jsme spolu s Honzou začínali, bylo mi čerstvě čtyřiadvacet a měla jsem pocit, že mám celý život před sebou. Zamilovala jsem se, měla růžové brýle a věřila, že když vztah vydrží pár let, logicky přijde svatba. Dnes je mi třicet jedna, s přítelem jsme spolu sedm let, a já pořád čekám na zásnubní prsten. Jenže on stále jen slibuje a vymlouvá se.

Věk je nemilosrdný. Cítím, jak mi ujíždí vlak. Kamarádky se vdávají, mají děti a já se jen usmívám a říkám: „My máme čas.“ Jenže ve skutečnosti mě to ničí. Připadám si, že se točíme v kruhu a že náš vztah stojí na mrtvém bodě. Někdy mám pocit, že on ani netuší, jak moc na ten krok čekám. Nebo spíš – nechce to vědět. Kolikrát jsem mu nenápadně naznačovala, že by se mi líbilo být požádána o ruku.

Posílala jsem mu fotky prstenů, mluvila o svatbách a dokonce jsme byli několikrát na romantických dovolených, kde by byla žádost jako z pohádky. Ale nic. On to vždycky nějak odbyl. Řekne, že ještě není vhodná doba, že nemá našetřeno, nebo že chce, aby to bylo „dokonalé“. Jenže já už dokonalost ani nevyžaduji. Chci jistotu a chci se vdávat, dokud jsem relativně mladá.

Anežka (29): Miluji naprosto fantastického chlapa. Problém je v tom, že nestojí o závazky

Moje obavy rostou

Když se podívám do zrcadla, říkám si, že už ani nebudu hezká nevěsta. Pár kilo navíc, první vrásky, únava, která se dřív tak neprojevovala. Připadám si, jako by můj čas vypršel. Kdybych měla o deset let méně, možná bych byla trpělivější. Jenže teď je to jiné.

Občas se bojím, že čekám na něco, co stejně nikdy nepřijde. Že ho k tomu prostě nedonutím, protože kdyby to chtěl, udělal by to už dávno. Příbuzní už se přestali vyptávat a dělají si spíš legraci. Posledně jsem u tchyně málem propukla v pláč.

„Jak jste si ho vychovala, takový bude. Asi se nechce vázat,“ řekla jsem tvrdě u oběda, když zas někdo zmínil veselku u sousedů a u nás, že pořád nic. Tchyně mě zpražila pohledem a Honza dal jen oči v sloup a vrtěl hlavou. Podle něj jsem hysterická. Už toho mám právě dost, moje mladší sestra se bude na podzim vdávat a já to pořádně obrečela.

Helena (38): Chtěla jsem opravdu vážný vztah. Jenže svatba, manželství a výchova dětí mě ve skutečnosti děsí

Dala jsem si ultimátum

Nedávno jsem se rozhodla, že si musím stanovit hranici. Řekla jsem sama sobě: pokud mě do konce roku nepožádá o ruku, rozejdu se s ním. Je to tvrdé, ale jinak bych se v té nejistotě utopila. Mám ho ráda, ale nemůžu donekonečna žít v čekání.

Sedm let je víc než dost na to, aby se člověk rozhodl, zda se mnou chce strávit život. Pokud on stále váhá, možná je odpověď jasná. Jistě, možná jen tak někoho nepotkám a šance na svatbu se vzdálí o to víc. Ale já se snažím nepřijít o zbytky hrdosti.

Další příběhy ze života →

Lea (28): Roky jsem čekala na prstýnek. Nakonec mě o ruku požádal přítelův mladší bratr