Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Veronika si chtěla vzít tichou kamarádku jako křoví, aby sama víc zazářila na kurzu vaření pro nezadané. Když si však sympatický lektor všiml víc nenápadné Jany než sebevědomé Veroniky, spustila se vlna žárlivosti a nečekaných odhalení, která oběma ženám navždy změnila pohled na jejich přátelství.
Když jsem viděla ten inzerát na kurz vaření pro nezadané, hned jsem si to představila. Vinný sklípek, zástěry, smích nad nakrájenou cibulí a nakonec někdo, kdo mi bude držet ruku nad plotnou déle, než je nutné. Bylo mi dvaatřicet, poslední vztah skončil před rokem a půl a už mě nebavilo poslouchat od mámy, že bych „měla něco podniknout“.
Problém byl v tom, že jsem se bála jít samotná. Ne že bych se styděla vařit před cizími lidmi, ale představa, že tam budu stát sama u pultu jako vystavené zboží, mě děsila. Potřebovala jsem doprovod. Někoho, kdo mi bude dělat společnost, ale nebude mi konkurovat. A tak jsem zavolala Janě.
S mým nápadem souhlasila
Jana je moje kamarádka od střední, tichá, trochu neohrabaná v společnosti, s tím zvykem dívat se do talíře, když s ní někdo mluví. Mám ji ráda, ale nikdy by mi nenapadlo, že by mohla někomu vyrazit dech. Přesně proto jsem ji chtěla vzít s sebou.
„Prosím tě, pojď se mnou,“ řekla jsem jí po telefonu. „Bude to sranda, a navíc budu vypadat mnohem líp, když tam budeš ty.“
Jana se zasmála, tím svým tichým smíchem, který ani nevíte, jestli je souhlas nebo despekt.
„Díky za tu poklonu,“ řekla. „Ale dobře, půjdu.“
Zástěry a první dojmy
Kurz se konal v malé kuchyňské škole na kraji města, s cihlovými zdmi a visícími hrnci, které vypadaly, jako by je někdo koupil speciálně pro instagramové fotky. Bylo tam osm lidí, většina žen, a jeden muž, který vypadal, jako by omylem vešel do špatné budovy.
Instruktor se jmenoval Tomáš. Vysoký, s vyhrnutými rukávy a s tím typem uvolněného úsměvu, který působí, jako by měl všechen čas světa. Hned jak jsme vešly, podíval se na nás obě a řekl: „Vy dvě spolu vaříte, nebo se navzájem sabotujete?“
Zasmála jsem se hlasitě, možná až příliš hlasitě, a odpověděla: „Trochu obojí, uvidíme.“
Jana jen zamávala rukou v odpovědi a začala si rovnat zástěru, jako by to byla nejzajímavější věc v místnosti.
Celý večer jsem se snažila vyzařovat to, co jsem si naplánovala. Vtipné hlášky u krájení mrkve, komentáře k receptu, drobné flirtování s Tomášem, když procházel mezi stoly. Jana stála vedle mě, tiše míchala omáčku a občas se usmála na moje historky, ale jinak nepromluvila. Přesně jak jsem to chtěla.
Malá trhlina
Asi po hodině si Tomáš přišel podívat, jak nám to jde. Zastavil se u našeho stolu, koukl na Janiny nakrájené papriky, dokonale stejnoměrné, a řekl: „To je hezká práce. Máš cit pro detail.“
Jana zvedla hlavu, trochu zaskočená.
„Díky,“ řekla tiše. „Mám ráda, když je všechno... uspořádané.“
Tomáš se usmál, tím jiným úsměvem, ne tím univerzálním, co rozdával všem u stolu, ale takovým, který se zdál osobní.
„To se mi líbí,“ řekl. „Vidím to málokdy, že by někdo skutečně vnímal, co dělá, a ne jen spěchal k výsledku.“
Já jsem stála hned vedle a čekala, že se obrátí i na mě, protože jsem přece taky něco udělala, moje cibule byla taky nakrájená, možná ne tak přesně, ale se stylem. Ale on se otočil a šel k dalšímu stolu.
Sledovala jsem ho odcházet a v hlavě mi bzučela jedna myšlenka, kterou jsem se snažila zahnat. To je náhoda. Prostě si všiml papriky.
Druhá hodina, druhý pohled
Během přípravy hlavního chodu, kuřecí prsa na bylinkách, Tomáš znovu procházel mezi stoly. Tentokrát se zastavil déle. Ptal se Jany na její práci, na to, jestli vaří i doma, jestli má nějaké oblíbené jídlo z dětství.
Jana, která normálně mluví jen v krátkých větách, se rozmluvila. Vyprávěla o babiččiných knedlících, o tom, jak se jako malá bála zapékaného sýra, protože jí připomínal gumu. Tomáš se smál, opravdově, ne tou zdvořilou verzí smíchu, kterou používal na ostatní.
Stála jsem tam s vařečkou v ruce a najednou jsem si připadala jako doplněk k vlastnímu plánu.
„A co ty?“ zeptal se mě Tomáš, když si všiml, že jsem zticha. „Máš nějaké dětské trauma z kuchyně?“
„Ne, spíš z lidí, co mluví, když já vařím,“ odpověděla jsem s úsměvem, co měl znít vtipně, ale znělo to trochu jako výčitka.
Tomáš se zasmál krátce a zase se obrátil k Janě.
„A ty knedlíky, umíš je ještě dneska?“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že se necítím dobře. Ne že bych na Tomáše měla nějaký velký zájem, spíš mi vadilo, jak snadno se ta pozornost přesunula. Celý večer jsem plánovala roli té zábavné, jiskrné, a najednou jsem stála v koutě jako kulisa.
Přiznání u dřezu
Během úklidu, když jsme myly nádobí u společného dřezu, jsem to nevydržela.
„Zdá se, že sis tu udělala dojem,“ řekla jsem Janě, s úsměvem, který měl znít lehce, ale asi zněl trochu jinak.
Jana se na mě podívala, trochu zmatená.
„Co tím myslíš?“
„No Tomáš. Celý večer se s tebou baví.“
Jana se začervenala, ale ne tak, jak jsem čekala, spíš rozpačitě.
„Já nevím, prostě se ptal. Možná je jen milý.“
„Jasně,“ řekla jsem, a v hlase mi zůstala trocha ostrosti, kterou jsem nechtěla ukázat. „Milý ke všem stejně, jenom náhodou nejvíc k tobě.“
Jana odložila hrnec, který myla, a podívala se na mě přímo, což u ní nebylo obvyklé.
„Ty jsi chtěla, abych šla s tebou, aby sis vedle mě líp připadala, ne?“
Ta věta mě zasáhla jako facka, hlavně proto, že měla pravdu.
„To není...“ začala jsem, ale nenašla jsem konec věty.
Jana se jen usmála, unaveně, ne zle.
„To je v pořádku, Veroniko. Vím, jaká jsi. Jenom mi vadí, když se najednou zlobíš, že se někomu líbím víc, než jsi čekala.“
Cesta domů
Zpátky jsme jely tramvají mlčky. Dívala jsem se z okna na míjející světla a přemýšlela, jak jsem si celý ten večer naplánovala úplně jinak. Ne že bych chtěla Tomáše pro sebe, spíš mě zabolelo, že jsem přišla jako hlavní role a odešla jako vedlejší postava vlastního příběhu.
„Promiň,“ řekla jsem konečně, když jsme vystupovaly na mé zastávce. „Za to, co jsem řekla u dřezu.“
Jana pokrčila rameny.
„Není za co. Jenom bys měla vědět, že nejsem tvoje pozadí.“
Ta věta ve mně zůstala celou cestu domů a ještě dlouho potom.
O týden později
Jana mi napsala, že jí Tomáš psal, jestli by nešla na kávu. Odpověděla jsem jí gratulačním emotikonem, i když jsem uvnitř cítila zvláštní mix pocitů, něco mezi radostí za ni a zahanbením za sebe.
Na další lekci kurzu jsem šla sama. Stála jsem u pultu, krájela cibuli a poprvé mi nevadilo, že tam nikoho nemám, kdo by mě dělal lepší.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
