
Vojta si dlouho myslel, že se svým devítiletým synem Danem zvládají běžné školní povinnosti stejně jako ostatní rodiny. Jednoho večera ho ale diskuze v rodičovské skupině přiměla zamyslet se nad tím, kolik věcí vlastně děti dělají samy a kolik jich za ně obstarávají rodiče. Když se pak podíval na vlastního syna, rozhodl se, že u nich doma nastane změna.
Byl to obyčejný úterní večer. Po práci jsem si chtěl konečně v klidu odpočinout, když vtom můj telefon začal divoce vibrovat. Naše třídní skupina „Rodiče 3. B“ byla v jednom ohni. Důvod? Nákup školních pomůcek.
Silvie, maminka třídního premianta, sdílela odkaz na drahé ergonomické nůžky. Prý aby si děti zbytečně neničily klouby. Marek vzápětí kontroval tím, že je nutné objednat značkové lepidlo z Německa, protože obyčejné české krčí papír a děti jsou potom frustrované.
Když jsem se do diskuze vložil s názorem, že devítileté děti obyčejné nůžky snad nezabijí a že by se měly učit trochu samostatnosti, schytal jsem to ze všech stran. Dozvěděl jsem se, že dnešní škola má být hlavně bez stresu a úkolem rodičů je dětem cestu co nejvíc usnadňovat. Klidně i tím, že jim budou pomáhat s projekty tak moc, až je nakonec prakticky udělají za ně.
Došlo mi, že synovi až příliš pomáháme
Ta debata mi otevřela oči. Podíval jsem se na svého devítiletého syna Dana, který ležel s tabletem v ruce, zatímco vedle něj se povaloval neuklizený školní batoh.
„Máš sbaleno na zítřek?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, tati. Máma mi batoh vždycky balí,“ odpověděl naprosto samozřejmě.
V tu chvíli mi došlo, že z něj v dobré víře vychováváme člověka, který si bez rodičů neumí poradit ani s obyčejnými věcmi. Tablet jsem mu vypnul a oznámil mu, že odteď si bude batoh chystat sám.
Dan samozřejmě protestoval. Tvrdil, že neví, kde co má a co si má vlastně připravit. Odkázal jsem ho na rozvrh, který visel na lednici, a dál jsem mu nepomáhal.
V papírnictví dostal tři stovky a musel si poradit
Moje žena Aneta měla zpočátku obavy. Bála se, že synovi zbytečně komplikujeme život, zvlášť když ostatní děti budou mít perfektní a drahé vybavení. Vysvětlil jsem jí ale, že Dan musí začít cítit odpovědnost za svoje věci.
Zatímco ostatní rodiče ve skupině hromadně objednávali předražené školní pomůcky, já vzal v sobotu syna do malého místního papírnictví. Dal jsem mu do ruky seznam, tři sta korun a řekl mu, ať si všechno nakoupí sám.
Viděl jsem, jak je nervózní. Poprvé musel sám oslovit prodavačku, zeptat se, kde co najde, hlídat si ceny a nakonec spočítat vrácené peníze. Nezasahoval jsem.
Když jsme vyšli z obchodu, nesl si obyčejný papírový sáček s levným lepidlem, nůžkami a dalšími věcmi, které si sám vybral. A byl na sebe neuvěřitelně pyšný.
Odmítl jsem mu ho přivést
Začátky samozřejmě nebyly bez problémů. Hned druhý den Dan zapomněl doma penál. Aneta už se chystala, že mu ho odveze do školy, ale já byl proti.
Musí si poradit, řekl jsem jí.
Když se odpoledne vrátil domů, žádná tragédie se nekonala. Tužku si půjčil od kamaráda a sám uznal, že si příště musí batoh lépe zkontrolovat. Právě takové malé chyby podle mě potřeboval zažít.
O nějaký čas později vypuklo v rodičovské skupině další pozdvižení. Učitelka výtvarné výchovy oznámkovala některé práce přísněji, protože bylo podle ní až příliš vidět, že na nich mají velký podíl rodiče.
Dan přišel domů s dvojkou. Jeho výtvor byl trochu nakřivo, papír se místy zkrabatil a rozhodně nevypadal dokonale. Jenže byl jeho. Udělal ho sám a na svou dvojku byl patřičně hrdý.
Tehdy jsem se podíval na nekonečný proud zpráv v rodičovské skupině a s úsměvem ji opustil. Došlo mi, že láska k dítěti podle mě neznamená odstranit mu z cesty každou překážku. Někdy je mnohem důležitější nechat ho zakopnout a naučit ho, aby zase samo vstalo.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




