Vzpomínky Jana Podstatzkého-Lichtensteina: Při útěku za hranice jeho rodině pomohl známý, který je dostal do dobytčího vagonu

Jan Podstatzky-Lichtenstein se narodil roku 1937 v Janovicích u Rýmařova a pochází ze starého šlechtického rodu, jehož členové získali v 18. století hraběcí titul. Z paměti se mu nikdy nepodařilo vymazat březen roku 1948. Bylo mu deset let a spolu se svou matkou, bratrem Františkem a sestrou Marií Leopoldinou nasedli do nočního vlaku, který je měl odvézt do Vídně. Stejně jako další aristokraté prchali před nastupujícím komunistickým režimem. Na hranicích ale nastal problém...

Velký zlom v životě Arnošta Goldflama: Maminka sice přežila válku, ale zemřela těsně před synovou maturitou

Za Hitlera se modlit nebudeme!

Jan vyrůstal v době, kdy se formovala Mnichovská dohoda. Než nacisté v roce 1938 zabrali Sudety, značná část české šlechty podpořila Československo. Jeho otec Alois se ale hlásil k německé národnosti. Jejich majetek tak zůstal nedotčen. S nacistickým režimem ale udržovali jen nezbytné kontakty.

Až později Jan zjistil, že jeho otec vlastenectví jen předstíral. Ve skutečnosti se aktivně angažoval v odboji. Protinacistická byla i jeho matka. Když jejich německá chůva přišla s tím, že se budou modlit za Hitlera, okřikla ji, že u nich doma tedy rozhodně ne. Jan si velmi brzy uvědomil, že to, jak se jeho rodiče chovají navenek, je jedna věc. A jak v soukromí věc druhá.

Černí baroni očima pamětníka Jana Vůjtěcha: Skončil u PTP, protože označil marxismus za neetický

Konečně Rakousko

Ač se jeho otec na konci války účastnil bojů proti Němcům, o svůj majetek přišli definitivně po nástupu komunistů k moci v roce 1948. Z Vysočiny se přestěhovali do Prahy, kde chvíli bydleli v hotelu. Tam jim zabavili i osobní automobil. To byla poslední tečka, která podpořila plán dostat se za hranice. ­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­Měli potřebná povolení, jen otec se k nim měl připojit později.

Na hranicích je ale čekala vskutku nepříjemná kontrola. Jejich maminka se musela svléknout donaha, aby „dokázala“, že u sebe nic nemá, že se nesnaží něco skrýt. Obrali ji o zlaté hodinky a další věci s falešným příslibem, že až se zase vrátí do Československa, vše vrátí. Procedura zabrala spoustu hodin, vlak dávno odjel. Mysleli, že je s nimi konec. Ale ve dvě hodiny ráno jim svitla naděje. Na směnu nastoupil pohraničník z Telče, který je znal. Propašoval je do dobytčího vagonu, jenž mířil přes Rakousko do Jugoslávie. Se známým domluvil, že jim v Rakousku otevře. Své slovo dodržel.

Pamětnice Marie Adámková: Coby čtrnáctiletá dělala partyzánskou spojku. Tajné zprávy nosila v copech

Z Ameriky zpět do Evropy

O dva měsíce později se k nim přidal i tatínek Alois. Na chvíli pobyli u italských příbuzných, pak se rozhodovalo, zda odjet do Kanady nebo jižní Afriky. Nakonec se jelo úplně jinam - do Chile. Rodiče začali pracovat v měděných dolech, Jan nastoupil do školy. První třídu musel třikrát opakovat kvůli jazykové bariéře. V dospělosti začal pracovat v pojišťovně. Do Evropy se vrátil později než jeho rodiče. Musel se zotavit po těžké motocyklové nehodě.

Po návratu se angažoval v politice a oženil se s Francouzkou Anitou de Lorgeril. Domov našli ve Španělsku. Po změně režimu dostali zpět zámek ve Velkém Meziříčí, lesy, polnosti i rybářství. Natrvalo se vrátili v březnu roku 1999. Nejvíce mu jde španělština. Čeština je pro něj stále oříšek, hlavně háčky a kroužky.

Zdroje informací:
Wikipedia.org: Únor 1948
Magazín.paměťnároda.cz: Svléknout a odevzdat věci. Hraběcí rodinu při útěku zachránilo střídání pohraničníků