Facebook
Instagram
Po 40 letech vydává zpěvačka Bára Basiková (59) v reedici svoji knižní prvotinu Rozhovory s útěkem. Román o milostném vztahu dvou dívek napsala v 19 letech a příběh to byl natolik silný, že zaujal i věhlasného spisovatele Bohumila Hrabala. Jak zpěvačka zdůrazňuje v rozhovoru pro Lifee.cz, přijde jí absurdní, že v 21. století stále musíme ve společnosti řešit nenávist vůči homosexuálním menšinám, které ona celý život podporuje.
Když kniha Rozhovory s útěkem v roce 1990 poprvé - a konečně - vyšla, jejím kmotrem se stal Bohumil Hrabal. Ještě před revolucí přitom knižní prvotinu Báry Basikové považovali v nakladatelství za příliš kontroverzní a žádali její přepsání. To začínající spisovatelka odmítla.
„Je to zachycení mě ve věku 19 let, jaká jsem byla, dneska už jsem někdo úplně jiný," dívá se Bára zpětně a mnohdy s úsměvem na své dílo. „V 19 letech člověk neví, co má před sebou, co ho v životě čeká a kam ho osud zavede. Dnes už to vím a zdaleka v sobě nemám takovou naivitu, ale zároveň ani tu sílu."
Co vás vedlo k tomu vydat v reedici knihu Rozhovory s útěkem?
Je to přesně 40 let, takže jde o jakési výročí. Od té doby uplynulo mnoho času. Doba se změnila, já také, a je to hezká retrospektiva. Když tenkrát kniha vyšla, byla na tu dobu velmi kontroverzní, dneska už je všechno jinak. Nicméně zachycuje mě přesně takovou, jaká jsem v 19 letech byla. Přijde mi zajímavé to konfrontovat s dnešní dobou.
Měnila jste v knize něco?
Vůbec. Všechno zůstalo stejné, jak to původně vyšlo, kromě obálky. Dlouho jsme řešili, co by na ní mělo být. Je to druhá reedice - poprvé kniha vyšla v roce 1990 a podruhé v roce 1998, a to byla bez obrázku. Napadlo nás, že by alespoň na obálce měla být nějaká symbolika obsahu, protože příběh je o lásce dvou dívek. Albatros nakonec vybral tuto ilustrační fotku.
Když se na knihu zpětně podíváte, napsala byste dnes něco jinak?
No určitě, samozřejmě. V 19 letech je člověk úplně jiný, neví, co má před sebou, co ho v životě čeká a kam ho osud zavede. Dnes už to vím a zdaleka v sobě nemám takovou naivitu, ale zároveň ani tu sílu. V 19 letech už jsem měla jasné názory na všechno kolem a knihu jsem se snažila napsat tak, aby byla něčím výjimečná. Když jsem v roce 1982 začala psát, toužila jsem si vyzkoušet, jaké to je napsat knihu. Chtěla jsem, aby byla kontroverzní. Za totality bylo jakékoliv partnerství dvou žen nebo mužů nezákonné. Hodně lidí muselo svoji sexuální orientaci tajit. Už z toho důvodu jsem chtěla provokovat. Dnes už to nemá stejný náboj, protože doba se naštěstí změnila a tohle téma už není tabu.
V kontextu s nedávnými událostmi v Bratislavě (pachatel zde zastřelil dva návštěvníky baru, kde se schází LGBT komunita - pozn. red) si myslím, že vaše kniha bude stále aktuální.
No právě, to je zvláštní a zároveň absurdní. Je neuvěřitelné, že se v lidech zase rozsévá taková nenávist. V 21. století, kdy jsme všichni svobodní a každý může žít, jak chce, podle svého přesvědčení, pokud tím neubližuje nikomu jinému.
Četly už knihu vaše dospělé dcery?
Ano, četly ji už kdysi dávno. To je úplně stejné, jako se zpíváním - co je doma, to není tak atraktivní nebo výjimečné. Asi na to nějaký názor mají. Mají vůči mně jistý respekt a myslím, že jsou rády za to, co jsem v životě dokázala nebo vytvořila. Ať už na poli literárním nebo pěveckém. Jen mi to nikdy nedávaly tolik najevo. Nikdy jsme se o tom doma příliš nebavily. Je to prostě přirozená součást mě samotné a nevedeme o tom diskuze.
Když jste knihu po letech znovu otevřela, bylo to pro vás emočně citlivé?
Samozřejmě, musela jsem ji po letech znovu celou přečíst. Člověk už má odstup a patřičný nadhled. Některé pasáže jsou pro mě dnes úsměvné, protože z nich cítím tu devatenáctiletou naivitu, hrdinství a odhodlání. V některých pasážích jsem se snažila odkazovat na různou literaturu, umění, a pyšnila se vším, co jsem přečetla nebo viděla. Na druhé straně spoustu věcí už bych dnes takto nenapsala. Je tam hodně postřehů, které jsou silné a zajímavé. To je na tom hezké - je to zachycení mě ve věku 19 let, jaká jsem byla, a dneska už jsem někdo úplně jiný.
Na obálce je zmíněný Bohumil Hrabal. Jaká byla tenkrát v této záležitosti jeho úloha?
Když jsem knihu v roce 1982 napsala, pár lidí vědělo, že píšu, a chtěli to číst. Ale já neměla potřebu to nikomu dávat, protože jsem to napsala hlavně pro sebe, abych sama sobě dokázala, že umím napsat tak velký útvar, jako je román. Jenže se to mezi lidmi rozkřiklo, půjčovali si to mezi sebou, až se to prostřednictvím mých přátel dostalo k panu Hrabalovi.
Co řekl na vaši knihu?
Byl jí nesmírně okouzlen a zasažen. Velmi mě za ni pochválil. Nicméně dostala jsem tehdy doporučení do nakladatelství Československý spisovatel a tam mi bylo řečeno, že ta kniha je velmi kontroverzní a je tam spousta témat, která nelze psát veřejně. To byla 80. léta a bujela zde cenzura. Je tam nejen milostný vztah dvou dívek, ale také odkazy na náboženství. Neměla jsem zájem vydat knihu, o to mi nešlo, a abych ji kvůli tomu přepisovala, to mi přišlo nesmyslné. Už by to nebylo ono. Poděkovala jsem a knížku si odnesla. Hned po revoluci se z nakladatelství ozvali, že to chtějí vydat, protože ta možnost už je. Na jaře 1990 slavnostně vyšla, v nezměněné podobě, a pan Hrabal mi ji tehdy pokřtil.
Od té doby jste se neviděli?
Stali se z nás přátelé. Občas jsme se vídali, protože on chodil do pivnice U Zlatého tygra a já bydlela za rohem. Věděla jsem, že tam každý čtvrtek sedává a párkrát jsem ho tam navštívila. Bohužel naše přátelství netrvalo tak dlouho, protože ho přerušila jeho smrt. Jsem každopádně za seznámení s ním velmi vděčná, protože on byl skutečně výjimečný člověk. Měla jsem ho moc ráda a jeho knihy dodnes patří mezi to nejkrásnější, co v knihovně mám.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
