Facebook
Instagram
Dcera oblíbené spisovatelky Simony Votyové Sabina tvrdí, že byla před rokem napadena na dámském WC. Pachatelem byl podle ní vysoce postavený podnikatel, jehož bývalá manželka pracuje jako soudkyně, takže trestu uniká. S mámou teď vydávají knihu Kdyby, která se případem inspiruje. Ve dvojrozhovoru pro magazínu Lifee.cz prozradily, jaké následky pro ně může její publikace mít.
„Jedno rozhodnutí, jedna dívka, dva různé příběhy," uvádí nakladatelství Bourdon, které knižní novinku Kdyby vydává. Publikace vychází z události, kdy byla Sabina Voty podle svých slov napadena v klubu na dámských toaletách. Násilník ji údajně zmlátil a způsobil jí otřes mozku. Měla štěstí, že její kamarádka stačila zavolat ochranku.
Překvapením pro Sabinu ovšem bylo, že policie případ uzavřela, a dokonce ji obvinila, že muže na WC napadla ona. Podle Votyových, které identitu muže znají, jde o významného podnikatele, jehož bývalá manželka pracuje jako soudkyně. „Dodnes se necítím úplně komfortně, když bych měla jít někam sama. Občas se mi ve spaní vybaví ten jeho obličej nebo mám pocit, že vidím nějaký stín člověka, i když tam nikdo není," popisuje Lifee.cz Sabina, jaké následky v ní traumatická událost zanechala.
Knížka je na světě. Psaly jste ji společně - kde mezi vámi nejčastěji vznikaly třenice nebo diskuze?
Simona: Vznikaly spíše třenice z časového presu, kdy jsme to potřebovaly napsat rychleji, protože nakladatelství chtělo dílo uvést na letošním Světu knihy. Musela jsem tedy Sabině stále připomínat: „Teď už bys měla mít napsanou pátou kapitolu! Jsi teprve u třetí." Ale co se týká obsahu, tam jsme žádné třenice neměly.
Jak se vám s mámou spolupracovalo? Je to vaše knižní prvotina?
Sabina: Je to má prvotina v próze. Dříve už mi vyšla sbírka básní Spím sním. Je to samozřejmě něco úplně jiného, psát básničky a psát prózu. S mámou se mi pracovalo dobře a doufám, že jí se mnou také. Často jsem jí volala a ptala se na její názor. I když jsme každá tu svoji část psaly samy, tak jsme spolu musely hodně komunikovat, aby nám tam seděly třeba povahové vlastnosti postav nebo jiné detaily z jejich života.
Dá se říct, že je máma váš vzor?
Sabina: Určitě, moje máma je pro mě největší vzor, nejen ve psaní, ale úplně ve všem. Je mi vzorem i v tom, jak zvládala život, když ho neměla vůbec jednoduchý.
Simono, jak jste vy - jako máma - prožívala to, co se stalo vaší dceři? Zřejmě jste o ni měla strach.
Simona: Nejprve to byl šok a potom strašný vztek. Na to, že se něco neustále děje mně, jsem si už zvykla. Když mi ale volala Sabina s něčím tak strašným, říkala jsem si, že to snad ani není možné. Máte hrozný strach, ale vůbec jsem nevěděla, co s tím. Nemůžete tomu dítěti pomoci. Později nastoupila ještě beznaděj, když jsme zjistily, že se to nejen stalo, ale navíc se to obrátilo proti ní. Nejen, že nám nikdo nepomůže, ale ještě budou z napadení obviňovat Sabinu.
Sabino, jaké to pro vás mělo dopady? Knihu jste napsala jako terapii. Zdá se vám o té události? Jste na sebe teď opatrnější?
Sabina: Musím říct, že od té doby nikam moc nechodím. Někdy už si přijdu jako stařenka zavřená věčně doma. Už to bude rok, takže je to pochopitelně lepší, ale dodnes se necítím úplně komfortně, když bych měla jít někam sama. Občas se mi ve spaní vybaví ten jeho obličej nebo mám pocit, že vidím nějaký stín člověka, i když tam nikdo není. Pořád mě to straší, ale je to lepší, než to bylo.
Netajíte se tím, že je příběh inspirovaný skutečnou událostí. Muž, který Sabinu podle vašich slov napadl, nebyl potrestán. Přemýšlely jste, co teď přijde? Bude nějak reagovat?
Simona: Chci předeslat, že skutečná událost byla opravdu jen námětem knihy. Ve skutečnosti to bylo jinak. Ale ano, takhle jsme ze začátku také přemýšlely - může nás nějakým způsobem vyhledat, a pokud půjdeme proti němu, může se začít něco dít. Člověk ten strach trochu měl. Ale usnesly jsme se, že ta odvolání budeme stejně dávat. Když jsme potom viděly, že se neděje nic a všichni ten případ odhazují, došlo nám, že se asi nestane nic - ten člověk nemá důvod nás kontaktovat. Pro něj to dopadlo dobře.
Zmiňovaly jste, že je to vysoce postavený člověk, který má vazby na náš soudní systém. Teoreticky se může stát, že média jeho identitu odhalí.
Sabina: My jeho identitu známe. Policie mi také řekla, že v procesu nebude uváděné moje jméno, ale myslím, že on moji identitu také zná. Teď ji bude znát s jistotou. Ale člověk nemůže žít ve strachu. Nechci, aby mě strach ovládal. Přijde? Udělá něco? Myslím, že i pro další lidi, kteří si něčím podobným procházejí, je důležité něco takového slyšet. Je důležité vědět, že tady jsme a snažíme se to změnit.
Pojďme k něčemu pozitivnímu. Co vás teď čeká? Bude z vás, Sabino, spisovatelka jako máma?
Sabina: Já doufám, že ano. Určitě bych chtěla napsat ještě nějakou vlastní knížku. Také mě hodně lákají scénáře. Uvidíme, kam mě to nakonec zavede. A říkaly jsme si s mámou, že bychom chtěly společně napsat cestopis.
Simona: My hodně cestujeme - už dlouhé roky - a je to jeden z dalších ventilů. Pořád se nám něco děje. Nevím, jestli si ten nahoře řekl, že si to zasloužíme. Když někam jedeme, stoprocentně víme, že se něco stane.
Dvě krásné blondýnky - možná je to osud.
Simona: Většinou je to hodně divné, ale s blonďatými vlasy to asi nemá nic společného. Třeba jsme zjistily, že se Sabině na letenku vygenerovalo jiné jméno a už se s tím nedalo nic dělat. Musela projít na tuhle letenku, pečlivě nás kontrolovali a my měly nervy, jestli nás pustí.
Sabina: Máma začala rychle mluvit na letušku, aby odvedla její pozornost.
Simona: Sabina nakonec byla černý pasažér. A tohle se nám děje pořád! Řekly jsme si, že o tom snad musíme něco napsat.
Možná vám to vydrží a budete dál publikovat jako dvojice.
Simona: Možná ano, ale na druhé straně bych chtěla nechat Sabině prostor. Nechci, aby to vypadalo, že musí jít vyšlapanou cestou své mámy.
