Facebook
Instagram
Michal Nesvadba (64), na jehož zábavných dětských pořadech vyrostla celá generace televizních diváků, oznámil konec v Kouzelné školce, kde působil od roku 1999. V pořadu ho diváci uvidí ještě do června roku 2023, ale jak magazínu Lifee.cz prozradil, nově ho budeme vídat v jiném pořadu. V rozhovoru se také dozvíte, jak je možné, že jeho vnuci o jeho kariéře nic neví.
Mim a oblíbenec dětských diváků Michal Nesvadba má dnes kromě již dospělé dcery Josefíny (34) a vnuků Michala (8) a Kristiána (5) také syna Marka (12), kterého si pořídil s druhou manželkou Andreou. Jak říká v našem rozhovoru, na slávu si nikdy nehrál a jeho potomci tak téměř netuší, že mají doma televizní legendu.
„Moje dceruška Pepina tátu v televizi nikdy moc neviděla - nebylo jí to dopřáno. Když byla v nějakých 14 letech omylem na mém představení, protože jsem potřeboval pomoct, tak se tomu smála. Říkala: ,To ani nevím, že děláš!'," vypráví Michal, „ani mí vnuci nejsou závislí na mé tvorbě - možná to ani netuší. Pro ně nejsou žluté tričko a hnědé kalhoty žádným symbolem."
Všechny ovšem nedávno zaskočila zpráva, že Michal po letech končí v Kouzelné školce, pořadu, na kterém vyrostla generace dnešních třicátníků. V rozhovoru pro Lifee.cz Nesvadba vysvětluje, že už byl po letech unavený a energii se raději rozhodl vložit do zbrusu nového pořadu Smějeme se s Michalem, který bude vysílat ČT :D.
Nedávno jste ohlásil, že končíte v Kouzelné školce. Z obrazovek České televize ale nezmizíte. Proč jste se rozhodl po tolika letech opustit svůj vlajkový pořad?
Jednoho dne jsem si řekl - Michale, už tě tam bylo dost. Popravdě řečeno už jsem unavený. Ne tvůrčím způsobem, ale ono to vyžadovalo určitý režim, kdy jsem každý měsíc musel vytvořit pět scénářů - psal jsem si to sám a nikdo z mých kolegů to takhle nedělá. Byl jsem dlouho pod jistým tlakem, dal jsem tomu všechno a miloval jsem to, jel jsem na 100 %. Najednou jsem si řekl - nechci dělat něco nového, ale rád bych se trochu oprostil, měl pro sebe celý měsíc a dělal si, co uznám za vhodné.
Zatoužil jste po svěžím větru?
Naprosto a na poslední chvíli, musím říct.
V novém pořadu ale stejně dominují vaše slavné výrobky z lepicí pásky.
Ano, hlídám si tuhle svoji hlavní postavičku. Z praxe totiž vím, že je nutné jako autor si tyhle věci hlídat, a často jsem také byl v konfliktu s režisérem, protože jsem si vždy přál, aby to vyznělo přesně tak, jak chci. Mohl jsem se mýlit, ale odezva diváků, když jsem ohlásil svůj konec, byla opravdu velice hřejivá a stálo to za to.
Na tiskové konferenci zaznělo, že jste v posledních minimálně dvaceti letech jedním z guru české televizní zábavy pro děti. Těší vás to?
Člověk si tohle své postavení běžně neuvědomuje a spíše je v pozici, kdy má pocit, že něčím není žádoucí. Neustále jste pod nějakým dohledem dramaturgů, kteří vám ani nemusejí schválit nové náměty nebo se s nimi musíte hodně přít a bojovat. Neuvědomujete si, že by to mohlo přinést takové krásné reakce.
Kde berete inspiraci?
Pro ty své nápady mám asi nadání. Není pro mě problém sedět, improvizovat a na místě něco vymýšlet. Někdy je to ale opravdu vysezené u stolu.
Čerpáte už také ze zahraničí? Dnes to díky internetu může být snazší.
Internet je samozřejmě základ všeho. Je pravda, že se nám děti na internet přesouvají. Potřebují obědvat, rodiče jim půjčí mobil... Tohle dobře znám, dnes už mi děti neříkají, že mě znají z televize, ale z mobilu nebo z počítače. Ale televize musí zůstat, tenhle boj nesmíme vzdát. Sleduji dění na internetu a mám na YouTube oblíbené taneční dvojice, na které se rád dívám a hrozně mi to dělá dobře. Díky tomu také vím, že práce, kterou dělám já, dobře funguje i v zahraničí.
Co z toho plyne?
Dnes už bych se nebál říct, že kdybych se narodil o kousek dál, jakýmkoliv směrem, i když tím druhým bych asi nešel, tak bych mohl ve světě uspět. Třeba i tak daleko, jako je Amerika.
Slyšela jsem, že vy sám máte sociální sítě a děti vám přes ně píšou.
Mám, ale jsem v tom absolutně neznalý a velmi často zaskočený. Občas mi syn řekne nějaký výraz, který dnes frčí na sociálních sítích, a já o tom vůbec nic nevím, netuším, kam to zařadit. Také se toho trochu bojím, protože lidé jsou na sociálních sítích mnohem odvážnější. Mám docela příjemnou sledovanost, asi 80 tisíc lidí, aniž bych to nějak sledoval nebo prožíval. Není to milion, tím směrem ani nejdu, ale snažím se si zachovat hravost. Prý je to hezké číslo.
Lidé vám tedy psali, že je škoda, že odcházíte z Kouzelné školky?
To bylo, jako by se všichni shodli a domluvili. Bylo to hrozně dojemné a moje žena mi to všechno ofotila a uložila na památku. Lidé psali: „Co nám to děláte? Teď končí naše dětství. Na co se budou dívat naše děti?" A k tomu psali, že jim je třeba 25 let. Já je nechtěl zklamat, vlastně jsem si to ani neuvědomil. Ale ono to opravdu dál nejde. Je tady nějaká čára, kterou teď přeskočím.
Jak se na vaši tvorbu dívají vaše děti a vnoučata?
To bych mohl začít už od své dcery. Pepina tátu v televizi nikdy moc neviděla - nebylo jí to dopřáno. Když byla v nějakých 14 letech omylem na mém představení, protože jsem potřeboval pomoct, tak se tomu smála. Říkala: „To ani nevím, že děláš!" Ani mí vnuci nejsou závislí na mé tvorbě - možná to ani netuší. Pro ně nejsou žluté tričko a hnědé kalhoty žádným symbolem.
Jaký jste dědeček?
Já jsem trošku dědeček na baterky, jak se říká. Nejsem s nimi tak často - ale když ten moment nastane, vybudovali jsme si spolu silné dědečkovské pouto. Vrhají se ke mně, objímají mě, dávají mi pusinky. Následuje samozřejmě otázka: „A přivezl jsi nám něco?"
Vnímají, že je vaše tvář populární a bývá na televizní obrazovce?
Trošku ano. Naštěstí to nedávají tolik najevo, že by za mnou chodili s úctou. Prostě jsem děda a já si na to dodnes nezvyknu, ale funguje nám to hezky. Je to takové zvláštní, být dědou, jako když ten vlak jede vedle. Vnoučci Kristián a Míša byli na mém vystoupení a když ostatní děti křičely Michal, oni křičeli: „Jé, tamhle je děda, co to tam dělá?"
