Reportér Jan Tuna o boji s depresí: Byl jsem paralyzovaný, nemohl jsem vstát z postele. Depky se zbavuje několika způsoby

Jan Tuna a herečka Nela Boudová tvoří pár od léta roku 2021, kdy se spolu začali oficiálně objevovat ve společnosti.Společnou vášní Jana a Nely je cestování. Vyrazili už například také na známý festival do Banátu.Nela Boudová se zúčastnila projektu Roztančené divadlo a Jan byl na svoji partnerku velmi pyšný.Společně se doprovázejí na divadelní a filmové premiéry.+ 6 fotek+ 7 fotek

Reportér Jan Tuna (49) otevřeně promluvil o svém boji s depresí, do které se dostal po dobrovolném odchodu z televize. V rozhovoru pro Lifee.cz říká, že dnes mu pomáhají přátelé, partnerka Nela Boudová a také čtyři děti. Jindy celoročně bosý Tuna byl rovněž s příchodem podzimu nucen obout boty, vězí za tím vleklé zdravotní problémy.

Veronika Nováková
Veronika Nováková 10. 10. 2022 08:00

Oblíbeného reportéra Jana Tunu jsme zastihli na křtu nové knihy Aleše Cibulky Deprese není depka. Otec čtyř dětí připouští, že deprese je i pro něj velké téma a čas od času mu špatná nálada bez zaklepání vstoupí do života.

„Někdy ráno nejsem schopný vylézt z postele. Ležím tam, zachumlaný sám do sebe, a mám pocit, že nic nejde a všechno je špatně," vypráví Tuna, který aktuálně zažívá světlejší období. Už déle než rok má spřízněnou duši v herečce Nele Boudové (54) a ačkoli se v létě spekulovalo o jejich rozchodu, Tuna tyto spekulace vyvrátil s tím, že konec září strávili společně s dětmi ve slunné Itálii.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Jan Tuna (@tuna.honza)

Co vás přivedlo k Mrtvýmu ptákovi na křest knihy Aleše Cibulky?

Říkal jsem Alešovi, že pro křest zvolil docela zajímavou lokaci. Osobně mě zajímá Alešův nový kalendář, a především nová kniha o depresích. Myslím, že deprese je civilizační choroba 21. století a nemoci duše nejsou jednoduché. Proto mě ta knížka hodně zajímá a jejího autora chci podpořit.

Deprese je možná silné slovo, ale všichni máme dny, kdy se necítíme dobře. Jak to máte s náladami vy?

Samozřejmě, tak to je. Někdy má člověk pocit, že všechno zvládne, může hory přenášet a všechno jde samo. A někdy zase ráno nejsem schopný vylézt z postele. Ležím tam, zachumlaný sám do sebe, a mám pocit, že nic nejde a všechno je špatně.

Zažil jste nějaké těžší období?

Ano, když jsem měnil zaměstnání a odcházel z televize Nova. Podotýkám, že to bylo z vlastní vůle a nebyl jsem vyhozen, jak se někde psalo. Když jsem po deseti letech odjížděl z toho barrandovského kopce, tak jsem měl pocit, jako když vypustíte ptáka ze zlaté klece. Bylo jedenáct hodin dopoledne, bylo krásně a já měl před sebou celý den - jen pro sebe a pro své děti. Bylo to úžasné. Najednou jsem se mohl nadechnout a žít.

Proč se to změnilo?

Po nějaké době člověk začne přemýšlet a začne mít také jisté existenční obavy. Protože já jsem odešel, aniž bych si někde udělal zadní vrátka. V té době jsem měl dvě děti, teď mám čtyři, a manželka byla tehdy na mateřské. Začnete mít pochybnosti, jak uživíte rodinu. To bylo období, kdy jsem se skutečně propadal, ráno jsem nebyl schopný vylézt z postele, a bylo to špatné. Do toho moje babička dostala iktus, mrtvici. Neřešil jsem to a dostal jsem se z toho.

Za pomoci odborníků?

Musím zaklepat, že jsem v životě nebral žádná psychofarmaka. Mám pocit, že je to mor - všechno se dnes řeší prášky a potom se člověk zacyklí. Nicméně odskákala to moje záda, nemohl jsem se hýbat. Vysílal jsem v rádiu a vlastně jsem se dostal do studia, před vysíláním ležel a sednul si jen na tu půlhodinu vysílání. Byl jsem naprosto paralyzovaný a psychika časem naprosto zničila fyzično. Dostal jsem se z toho a myslím, že něco podobného si zažil každý.

Jak jste se z toho tedy dostal?

Pomůžou vám kamarádi, blízcí lidé a pohyb, mně hodně pomáhá sport. Teď třeba nemůžu asi dva nebo tři měsíce běhat. V Alpách na lyžích jsem si urval přední křížový vaz a odnesly to achilovky, takže v nich mám chronický zánět. Hrozně to na sobě cítím, nejsem úplně v pohodě. Takže mi pomáhá sport a příroda, hlavně nebýt zavřený, mít nad sebou nebe a volně dýchat. A také cestování.

Chce se mi dodat ještě láska. Je to tak?

Ano, to jsem zabalil do těch přátel a blízkých lidí. Partnerka je samozřejmě hodně důležitá - když řekne: „Hele, to zvládneme" a nezačne ten problém ještě navyšovat. Partnerka by vás měla zklidnit a měl byste v ní mít kotvu. Nakonec si ale myslím, že ve výsledku si člověk musí pomoct sám. Všechno okolo je výborný support, ale základ jsme my sami. Jednou jsem se o tom bavil s kamarádem, který trpí maniodepresivními stavy.

Co jste se od něj dozvěděl?

Já totiž mívám také dobrou a špatnou náladu a nepoznám, jestli je to depka, únava nebo jenom splín. On říká: „No, na to je nejlepší se vyspat!" Když někdy máte pocit, že na vás všechno padá, vlezte do postele. Ale třeba pro mě je to hrozně těžké. Někdy jsem tak vyřízený a paralyzovaný, že nejsem schopný si ani vyčistit zuby a vlézt do postele. Takže to prodlužuju a pak se nevyspím vůbec. Už to o sobě aspoň vím. A víte, co mi ještě pomáhá?

Co?

Ráno, když vstanu a vím, že je všechno špatně, tak ležím v posteli a řeknu si: „Ne, Honzo, to dáš, to musíš, Honzíku, jsi dobrej!"

Ať náš rozhovor nekončíme negativně, zmiňoval jste, že máte čtyři děti. Jak s nimi trávíte čas?

Teď jsme přiletěli z Itálie, kde jsme byli na pár dnů u moře, trochu si prodloužit léto. Byli jsme tam s mými třemi dětmi, protože má nejstarší dcera už je dospělá a byla v té době v Alpách, už jí je 28 let. Ale byla tam s námi má partnerka Nela a její dcera Saška. Plus tam s námi bylo dalších asi 20 přátel, takže jsme tam jeli jako Homolkovi. Užili jsme si ještě moře a slunce. Mimo to pracuju, mám nový pořad v televizi, a rozjíždím svůj kanál na YouTube. Snažím se žít a nedělat z věcí problém.

A chodíte obutý.

Ne! Teď sice ano, ale jen kvůli těm achilovkám, protože mi to fyzioterapeutka zakázala. Chodím na nějaké lasery, ultrazvuky a fyzioterapie. Bosou chůzi mám zakázanou. Dokonce bych správně měl nosit ponožky, aby byly nohy v teple. Nikomu to neříkejte, ale to nedodržuju.

Související články

Další články