Facebook
Instagram
Anička si oslavu svých pětadvacátých narozenin představovala trochu jinak. Rodiče jí u dortu řekli pravdu o jejím původu a strhla se hádka. Anička řekla rodičům pár ošklivých věcí, ale ani její máma nezůstala pozadu.
Myslela jsem, že můj život je dokonalý. Mám milující rodiče, kteří mě vždy podporovali. Společně jsme trávili prázdniny, dovolené a mám spoustu hezkých vzpomínek. Cítila jsem se šťastná a spokojená se svým životem, aniž bych tušila, že jeden den to vše změní...
Byl to pro mě šok
Na mé pětadvacáté narozeniny se všechno změnilo. Seděla jsem s rodiči u stolu a pochutnávala si na dortu. Pak jsem si všimla, že rodiče si vyměnili nervózní pohledy.
„Aničko, musíme ti něco říct,“ začal táta, zatímco mamka mu úzkostlivě stiskla ruku.
„Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně, protože jsem cítila narůstající napětí.
„Nejsi naše biologická dcera,“ přiznala máma a její slova mě zasáhla jako rána do žaludku.
Svět se mi zatočil před očima. Všechno, co jsem dosud prožila, náhle ztratilo smysl. Cítila jsem bolest, vztek a zradu.
„Proč jste mi to neřekli dřív?“ rozbrečela jsem se. „Jak jste mi mohli celý život lhát?“
„Chtěli jsme tě chránit,“ vysvětloval táta. „Mysleli jsme, že to pro tebe bude nejlepší.“
Začala jsem se ptát, kdo jsou moji skuteční rodiče a proč mi to tajili tak dlouho. Snažila jsem se s nimi o tom mluvit, ale diskuse se rychle proměnila v ostrou hádku. Pak jsem jim řekla, že je nenávidím.
„Snažili jsme se tě chránit...“ opakoval táta a hlas se mu třásl.
Měla jsem na ně vztek
Hádali jsme se a já řekla spoustu věcí, které si nezasloužili. Jen tam tak seděli a poslouchali. Táta byl zničený, máma vypadala, jako by nad něčím přemýšlela.
„Vždy jsme si mysleli, že pro tebe děláme jen to nejlepší. Ale teď vidím, že jsi do naší rodiny nikdy nepatřila,“ řekla najednou máma chladně.
„Cože?“ vykřikla jsem vztekle.
„Možná je lepší, že nejsi naše biologická dcera,“ dodala máma.
Tato slova na mě dopadla jako kladivo. Cítila jsem se zrazená dvojnásobně. Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli jsem někdy do této rodiny opravdu patřila. Nemohla jsem uvěřit, že lidé, kteří mě vychovali, mě dokázali tak snadno odvrhnout.
Pak jsem se zavřela ve svém pokoji a byla přesvědčená o tom, že z něj už nikdy nevyjdu. Ale jakmile jsem se trochu uklidnila, napadlo mě, že bych měla najít své skutečné rodiče.
Chtěla jsem najít své biologické rodiče
Našla jsem staré fotoalbum. Když jsem jím listovala, narazila jsem na několik fotek z doby, kdy jsem byla miminko. Na některých byla kromě mých rodičů i dvojice, kterou jsem nepoznávala. Nakonec jsem hluboko v zásuvce objevila dokumenty o adopci. Byla tam jména mých biologických rodičů.
Proč mě dali pryč? Přemítala jsem o svém životě a vztahu s adoptivními rodiči. Nyní mi přišel falešný a prázdný. Všechno, v co jsem věřila, se rozpadlo. Najednou jsem se cítila tak osaměle. Rozhodla jsem se, že se o svých biologických rodičích musím dozvědět víc, ať to mi přinese cokoli.
Procházela jsem archivy a mluvila s lidmi z rodiny, kteří by o tom mohli něco vědět. Jednoho dne jsem narazila na ženu, která znala mé biologické rodiče. Setkaly jsme se v malé kavárně a ona mi vyprávěla příběh, který mi přinesl jak úlevu, tak smutek.
„Byli to úžasní lidé,“ začala své vyprávění. „Moc si přáli mít děti, ale měli potíže. Když ses narodila, byli neskutečně šťastní. Jenže jejich finanční situace byla zoufalá. Věděli, že ti nemohou poskytnout život, jaký si zasloužíš.“
Když jsem to poslouchala, měla jsem smíšené pocity. Radost, že byli milující rodiče, a smutek, že mě museli dát pryč.
„Rozhodli se tě dát k adopci v naději, že najdeš lepší domov. Bylo to pro ně velmi těžké, ale udělali to z lásky,“ dodala a v očích se jí objevily slzy.
Měla jsem víc otázek než odpovědí, ale aspoň jsem už znala část pravdy. A také jsem cítila úlevu, že moji biologičtí rodiče se mě nevzdali jen tak. Udělali to z lásky...
Promluvila jsem si s rodiči
Když jsem se vrátila do domu svých rodičů, tedy... svých adoptivních rodičů, věděla jsem, že mě čeká nelehký rozhovor. Našla jsem je v obýváku, seděli na gauči, jako by na mě čekali.
„Musíme si promluvit,“ začala jsem klidně, i když mi srdce divoce bilo. „Zjistila jsem pravdu o svých biologických rodičích.“
„Víme, že to pro tebe není lehké,“ začal táta, ale přerušila jsem ho.
„Není lehké? Je to jako nějaká noční můra. Proč jste mi to neřekli dřív?“ vykřikla jsem a málem se rozbrečela.
„Báli jsme se, že nás opustíš, když se dozvíš pravdu,“ zašeptala máma. „Milovali jsme tě jako vlastní a nechtěli jsme tě ztratit.“
„Ale ztratili jste mě jiným způsobem,“ odpověděla jsem. „Odmítli jste mě, když jsem se začala ptát na své rodiče...“
Táta vstal a přistoupil ke mně.
„Aničko, je mi to moc líto. Asi jsme si neuvědomili, jak moc tě to zraní. Mysleli jsme, že tě chráníme před bolestí, ale teď vidím, že jsme udělali chybu,“ řekl a díval se mi přímo do očí.
„Ano, udělali jste chybu...“ odpověděla jsem. „Nechci vás ztratit. Ale musím to nějak zpracovat a pochopit, proč jste to udělali...“
Snažím se jim odpustit
Nebyla to poslední rána, která mě čekala. Po nějaké době jsem zjistila, že moji biologičtí rodiče už nežijí. Zemřeli při autonehodě.
Teď už jsem měla na světě "pouze" své adoptivní rodiče. Nebylo snadné odpustit jim, ale rovněž jsem věděla, že mi věnovali všechnu svou lásku. Až do oslavy mých pětadvacetin jsem nikdy neměla pocit, že by mě neměli rádi.
Přijali mě za svou a tak se i ke mně chovali. Co když neudělali nic špatně? Chtěli, abych měla šťastné dětství a ničím se nemusela trápit.
Možná si nezasloužili slyšet z mých úst, že je nenávidím. Přesto... přesto se mi zatím nepovedlo odpustit jim. Cítím křivdu, že jsem nevěděla pravdu dřív. Ale na druhé straně, změnilo by to něco?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
