Facebook
Instagram
Když Magda otěhotněla, doufala, že se svým partnerem založí fungující rodinu. Takovou, jakou ona nikdy nepoznala. Osud to ale zařídil jinak a Magda se rozhodla dát syna k adopci.
Přemýšlím nad tím, jestli se můj syn někdy dozví, že vůbec existuji... A pokud ano, doufám, že se dozví skutečný příběh, ne jen strohá fakta.
Neměla jsem normální dětství
Abych byla upřímná, nesmírně jsem ho milovala a snila o tom, aby mohl vést normální život. Moje vlastní dětství totiž nebylo zrovna šťastné. V našem malém domově byl alkohol a agrese na denním pořádku. Moje matka a otec se opíjeli, hádali a potom nás bili. Často jsem se musela schovávat na půdě s mladšími sourozenci, jen abych se vyhnula bolestivým ranám. Zalezlá mezi zaprášenými a starými věcmi jsem si slíbila, že svým dětem jednou zajistím úplně jiný domov. Domov plný lásky a tepla...
Hned jak jsem oslavila osmnácté narozeniny, rozhodla jsem se, že je čas přestěhovat se do Prahy. Neměla jsem moc na výběr – v naší vesnici nebyla žádná naděje na lepší život. Od té doby, co místní zemědělské družstvo zkrachovalo, lidé ztratili práci. Někteří se přestěhovali pryč, jiní docházeli do nejbližšího města. Moji rodiče, stejně jako mnoho jiných, topili svůj smutek v alkoholu. Stěží vycházeli s penězi, spoléhali na jednu sociální dávku za druhou. Ale já chtěla něco jiného.
Měla jsem štěstí. Kamarádka mi sehnala práci v restauraci u dálnice na kraji města. Plat nebyl nic moc, ale zvládala jsem z něj žít a platit za pronajatý pokoj. Na mé poměry to bylo docela slušné.
Otěhotněla jsem
Martin (30) pracoval jako řidič kamionu. Pravidelně nás navštěvoval. Byl přátelský a zdvořilý. A byl svobodný. Každá servírka na něj dělala oči, ale on si vybral mě. "Máš opravdu štěstí!" záviděly mi kolegyně a já cítila rostoucí pocit hrdosti.
Začali jsme se vídat častěji. Poprvé mě objal ve svém kamionu, povídal o našich citech a společné budoucnosti. Cítila jsem jeho něhu a jemnost. Úplně jsem se do něj zamilovala! Uběhlo šest měsíců a zjistila jsem, že jsem těhotná. Když jsem viděla pozitivní těhotenský test, pocítila jsem nesmírnou radost. Myslela jsem si, že se mé dětské sny konečně stanou skutečností. Věřila jsem, že já a Martin vytvoříme našemu dítěti domov. Jak moc jsem se mýlila...
"Jsi blázen? V žádném případě nechci slyšet o dítěti. Kromě toho si nejsem ani jistý, že je moje. Kolem se motá spousta chlapů. Asi s nimi taky spíš..." vyskočil ze židle a vyběhl z restaurace. To bylo naše poslední setkání.
Nevěděla jsem, co mám dělat
Byla jsem úplně ztracená a nevěděla, co budu dělat. Stále jsem přemýšlela, jak uživím sebe a dítě, když nevydělávám zrovna moc. Kdo se postará o dítě, když budu muset být v práci do pozdních hodin? A kde vůbec budeme bydlet? Dívky, se kterými jsem sdílela byt, mě samozřejmě litovaly, ale hned mi daly najevo, že po porodu si budu muset najít jiné místo k bydlení.
"Neber si to osobně, ale už teď je tu hrozně málo místa. Navíc novorozenci dokážou křičet celou noc. Víš, my taky potřebujeme být odpočaté do práce, pochop nás," snažily se mi to vysvětlit.
Nezlobila jsem se na ně. Chápala jsem, že chtějí mít klid. Tak jsem šla za rodiči, doufajíc v podporu. Jaká to z mé strany byla naivita... Otec dostal záchvat vzteku. "Neopovažuj se sem přivést toho spratka. Nechci být kvůli tobě terčem posměchu celé vesnice," křičel na mě.
Matka stála stranou, neřekla ani slovo. V jejích očích jsem viděla jen smutek. Bylo jasné, že ani na ni se nemůžu spolehnout.
Zvažovala jsem adopci
Vrátila jsem se do Prahy. Cítila jsem se úplně sama a opuštěná. Byly chvíle, kdy jsem se chtěla zbavit tohoto "problému." Ne, ne potrat – to nepřicházelo v úvahu. Kromě toho bych na něj asi ani neměla peníze. Pracovala jsem velmi tvrdě, jen abych ušetřila nějaké peníze na živobytí. Moje šéfová si všimla, že se něco děje, a jednoho dne mě pozvala na rozhovor.
"Zvažovala jsi dát dítě k adopci?" řekla jemně. "Mnoho párů se potýká s neplodností. Milovali by tvé dítě jako vlastní. I když tě nikdy nepotkají, budou ti do konce života vděční za to, že jsi jejich dítě přivedla na svět. Není to nádherné? Promysli si to."
"Jak to můžete vědět?" zeptala jsem se.
"Znáš Evu, že? To je moje dcera..." řekla po chvíli váhání. "S manželem jsme ji adoptovali před dvaceti lety, když byla ještě maličká, šestiměsíční holčička. Je naší pýchou a radostí a ani den neuplyne, abychom v duchu neděkovali její biologické matce za to, že ji přivedla na svět. Opravdu, můžeš mi věřit."
Následující noci jsem nedokázala spát. Nemohla jsem přestat přemýšlet o slovech mé šéfové. Její dcera se u nás občas stavila. Nadšeně se objímala s mámou, měla zdánlivě všechno – milující rodiče a šťastný život. Chtěla jsem, aby mé dítě mělo totéž. Ale sama jsem mu to nemohla poskytnout.
"Dobře, rozhodla jsem se porodit a dát dítě k adopci," řekla jsem své šéfové. "Je to nejlepší rozhodnutí pro jeho budoucnost."
"Obdivuji tvou odvahu," odpověděla vřele. "Pokud chceš, mohu tě vzít do adopčního centra. Vysvětlí ti tam všechno a budeš se cítit jistější."
Cítila jsem, že to je správné rozhodnutí
Moje návštěva v adopčním centru proběhla velmi dobře. Milá pracovnice mi vysvětlila proceduru, zdůraznila pečlivý výběr potenciálních rodičů. Také mě ujistila, že děti nejsou předávány do náhodných rukou. Viděla jsem fotografie usmívajících se dětí s jejich novými opatrovníky. Ulevilo se mi, když jsem viděla jejich radostné tváře. Vypadaly šťastně, že mohou být součástí rodiny.
"Neobviňujte se. Můžete mi věřit, nejste špatná máma. Toto rozhodnutí ukazuje vaši obrovskou lásku a smysl pro povinnost," řekla na závěr. Ocenila jsem její slova.
Můj syn se narodil bez jakýchkoli komplikací. Byl prý krásné a zdravé dítě. Nemohla jsem se přimět, abych se na něj podívala. Před porodem jsem požádala porodní asistentku, aby mi ho nedávala na kojení. Bála jsem se, že když uvidím jeho tvář a vezmu ho do náručí, začnu váhat a budu si ho chtít nechat. Ale co potom? Jak bych si poradila v takové situaci?
Naštěstí se nikdo nevměšoval ani nepokládal nepříjemné otázky. Personál nemocnice chápal, že musím dítě nechat v jejich péči. Ještě předtím, než jsem šla na sál, jsem podepsala předběžné prohlášení o vzdání se rodičovských práv. Byla jsem ošetřována s respektem, bez jakýchkoli výčitek nebo zloby.
"Nebojte se, miminko je zdravé," zašeptala porodní asistentka, když jsem po porodu odpočívala. "Určitě rychle najde milující rodinu."
Na svého syna nikdy nezapomenu
Opustila jsem nemocnici hned druhý den po porodu, dříve než lékaři doporučovali. Nemohla jsem snést pohled na usměvavé tváře ostatních novopečených matek, které něžně objímaly své novorozence, ani na hrdé a dojaté otce. Bylo to pro mě příliš těžké.
"Stále můžete změnit své rozhodnutí," řekl mi personál na rozloučenou. "Dáváme šest týdnů na rozmyšlenou. Pokud se nerozhodnete jinak, přijďte k soudu, abyste formálně vzdala rodičovských práv. Teprve po dokončení těchto formalit může být dítě adoptováno."
Své rozhodnutí jsem nezměnila. Šla jsem k soudu a podepsala papíry. Můžete tomu věřit nebo ne, ale přiznávám, že to pro mě bylo velmi těžké. Dokonce mě napadlo to trochu odložit... Ale ne... Kdybych to udělala, můj syn by skončil v dětském domově, a já chtěla zajistit, aby měl slušné životní podmínky.
Od té chvíle uplynulo pět dlouhých let. Stále myslím na svého syna. Přemýšlím, jak se mu daří, jestli je šťastný. Bolí mě to a tato bolest mě bude provázet do konce života. Přesto cítím, že jsem udělala správnou věc. Doufám, že pokud se můj syn někdy dozví pravdu o mně, odpustí mi a pochopí mé rozhodnutí. Chtěla jsem pro něj to nejlepší, proto jsem ho dala k adopci...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Související články
