Iveta (52): Dcera otěhotněla ve velmi mladém věku a chce dát miminko k adopci. Já mám ale úplně jiné plány

Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit takovou situaci. Moje dcera Leontýna byla vždy rozumná a chytrá holka, která do ničeho nešla po hlavě. Vždy si všechno několikrát rozmyslela, proto mě překvapuje, že se jí něco takového mohlo stát.

Mohlo by Vás zajímat:

Agáta (29): Rozchod nebyl lehký, ale muselo k němu dojít. Pak se ukázalo, že jsem těhotná

Dcera nečekaně otěhotněla

Je to měsíc, co za námi s manželem přišla s tou velkou novinou. Oznámila nám, že je ve třetím měsíci těhotenství. Byli jsme tím dost překvapení, protože jsme věděli, že momentálně nikoho nemá. A bylo to tak, řekla nám, že o otci dítěte nechce mluvit.

Že on o něj nejeví zájem a řekl jí, aby šla na potrat. „Já ale na potrat nemohla jít. Nemohla jsem to dítě zabít,“ řekla mi se slzami v očích. Bylo mi jí strašně líto, nevěděla jsem, že prožívá tak těžké období. Kdybych to věděla, mohla jsem jí nějakým způsobem pomoci. Leontýnka ale nic neřekla a všechno řešila sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Zora (25): Přítel se zlobí, že nechci jít na potrat. Prý mu to zničí celý život

Dcera si nechce dítě nechat

Samozřejmě jsme s manželem chtěli vědět, co bude dál, ale Leontýnka byla tak vystresovaná, že jsme se jí na nic neptali, nechtěli jsme jí ještě víc ublížit. Až za týden jsem se jí na to opatrně zeptala. „Až se malé narodí, budeš se chtít přestěhovat k nám? Máš u nás vždy dveře otevřené,“ řekla jsem jí.

Ona ale moji pomoc odmítla. „Myslím, že k tomu nedojde, ale děkuji za nabídku. Chci, aby dítě šlo k adopci,“ řekla mi. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a čekala, co mi k tomu řekne. V podstatě mi sdělila, že se necítí na dítě připravená, že chce dostudovat školu a stejně by ho prý nedokázala finančně zabezpečit.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (24): Nechtěné dítě jsem dala k adopci. Okolí mě týrá svými předsudky

Ráda bych se svého vnoučete ujala

Bohužel jsem musela uznat, že má pravdu. Školu měla slibně rozjetou a její přerušení by bylo nepříjemné. Avšak představa, že se vzdá svého dítěte – mého vnoučete - byla bolestivá. „Co když toho bude později litovat?“ honilo se mi hlavou. Je nějaký způsob, jak jí pomoci?

Mohla bych se o miminko postarat já, než Leontýnka dostuduje. Bojím se jí to ale navrhnout. Co když odmítne? Co když už je pevně rozhodnutá? Já ale nechci o vnouče přijít, ráda bych byla babičkou a zabezpečila ho. Jsme přece jedna rodina a rodinní příslušníci se neopouštějí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (55): Děti jsem nikdy nechtěla. A na stará kolena se mám starat o dvě písklata?