Facebook
Instagram
Linda otěhotněla jako sedmnáctiletá. Tehdy se rozhodla, že dá dítě k adopci. Minulost ji ale po letech dohnala. Rozhodla se, že svoji dceru najde. Bohužel setkání neproběhlo tak, jak si představovala.
Když jsem v sedmnácti zjistila, že jsem těhotná, rozhodla jsem se dát dítě k adopci. Nebyla jsem na mateřskou roli připravená a zdálo se mi to jako nejlepší řešení.
Dala jsem nechtěné dítě k adopci
Chodila jsem tehdy s Milošem, který stejně jako já o dítě nestál. O tom, že jsem s ním přišla do jiného stavu, jsem mu samozřejmě řekla. Okamžitě dal ruce pryč a nechal rozhodnutí na mně. Potrat mi přišel drastický. To dítě mělo nárok na život. Donosila jsem ho a hned po porodu odložila. Výčitky svědomí se nedostavily.
Já v té době potřebovala dostudovat. Rodiče jsem neměla a vychovávala mě babička. Ta mi k odložení dítěte dala požehnání. Čas tento smutný zážitek přebyl a já žila dál. Dva roky jsem se hledala. Měnila jsem práci skoro každý měsíc, flákala se ulicemi.
Ve dvaceti jsem potkala Thomase. Byl to Angličan, který žil více než pět let v Čechách. Měl vlastní firmu, ve které mě zaměstnal. Díky němu jsem začala žít jinak. Ukázal mi, co je v životě důležité. Nakonec jsem šla ještě na vysokou a dnes je ze mě inženýrka. Umím pět světových jazyků. Z firmy jsem po pár letech odešla a dala se na dráhu tlumočnice.
Po letech jsem chtěla dceru poznat
Když jsme s Thomasem zatoužili po dětech, neměla jsem ponětí, že to bude problém. Rok a půl se mi nedařilo otěhotnět. Manžel trval na vyšetřeních, protože si děti moc přál. Ukázalo se, že chyba není u něj, ale u mě. Slova doktorky mě zabolela: ,,Bude vám muset stačit jedno dítě. Druhé už mít nemůžete."
V tu chvíli se mi vrátila minulost. ,,Jedno dítě vám bude muset stačit…,“ znělo mi v uších. ,,Kde je vlastně moje dcera?“ honilo se mi hlavou. Thomas o mé minulosti nic netušil. Musela jsem s pravdou ven. Bohužel to nevzal moc dobře. Byla zcela šokován, že jsem něčeho takového byla schopná. Ve vztahu nastala krize prvního stupně a my ji neustáli. Thomas mě opustil.
Po letech jsem se rozhodla, že se pokusím svoji dceru najít. Zkoušela jsem to přes různé zdroje. Nemocnici, kde jsem porodila, i adopční kancelář, která jí našla rodinu. Trvalo to půl roku, než jsem se dopátrala k adrese. Emoce se ve mně mísily neskutečným způsobem. V hlavě se mi vynořovala jedna otázka za druhou.
Jsem pro ni jen sobec, co ji odložil
,,Co jí vlastně řeknu? Ahoj, já jsem tvoje máma, co tě před lety odložila, protože byla mladá a pitomá?“ zkoušela jsem si to nanečisto. Jednoho dne jsem sebrala odvahu a vydala se za ní. U dveří jsem přešlapovala dobrých deset minut, než jsem zazvonila.
Když mi žena otevřela, vycítila jsem, že je to moje dcera. ,,Přejete si?“ zeptala se. ,,Dobrý den, ahoj. Jsem tvoje máma,“ pronesla jsem a doufala v objetí. Gestem ruky mě pozvala dál. Po domě lítali dva malí kluci a mně došlo, že to jsou moji vnuci. ,,Máš krásné děti,“ řekla jsem. ,,Mohla jsi je mít také, kdybys... Proč jsi mě nechtěla?“ otázala se.
Těžko jsem hledala slova. Řekla jsem jí všechno popravdě a doufala, že to pochopí. ,,Jsem ráda, že jsem pohlédla do tváře sobci, který mě odložil. Já už mámu mám, takže se nemusíš snažit," zaskočila mě. Tak skončilo naše první setkání. Mám nárok na druhou šanci?
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
