
Někdy v sobě nosíte vztek na člověka, který vám ublížil, a toužíte mu to všechno říct naplno. Přesně jako Apolena. Jenže pak se dozvíte pravdu a všechno se během vteřiny obrátí naruby.
První léta života jsem strávila v dětském domově a o rodičích věděla jen málo. Prý mě opustili kvůli nedostatku peněz a otec si údajně odpykával trest za krádež. Se mnou zůstala jen hořká nálepka dcery kriminálníka. A tou jsem být nechtěla.
Nosila jsem v sobě vlastní představu o rodičích
Jako malá jsem si často představovala, kdo jsou moji rodiče, a díky své fantazii jsem žila docela šťastně. Věřila jsem, že jsou tajní agenti, kteří mě museli nechat na bezpečném místě, aby mohli zachraňovat svět. Tahle moje fantazie se líbila i tetám v dětském domově. „Snílci mají v tomhle světě své místo, Apolenko,“ říkávala mi nejlaskavější z nich, teta Petra.
Jenže jak jsem dospívala, sílila ve mně touha zjistit pravdu. Chtěla jsem vědět, odkud pocházím a kdo byli mí rodiče. A pak jsem se to dozvěděla. Hořkou pravdu. Táta seděl za krádeže a máma utekla neznámo kam. Dodnes si pamatuji ten moment, kdy se mi můj sen rozpadl na tisíc kousků. „Jsem jen obyčejná dcera kriminálníka,“ opakovala jsem si.
Rozhodla jsem se najít svou skutečnou mámu
Když jsem dospěla, toužila jsem ze všeho nejvíc najít mámu. Zkusila jsem všechny možné způsoby, ale dlouho se mi to nedařilo. Mezitím jsem vystudovala vysokou školu. Nechtěla jsem být jako oni. Toužila jsem vést spořádaný život a být mámou, která se nikdy nezřekne svých dětí.
Často jsem plakala a ptala se sama sebe, proč mi to udělali. Vždyť jsem přece skvělá holka. Kdyby to jen věděli... Teta Petra pro mě byla jako druhá máma. Utěšovala mě, podporovala a i poté, co jsem odešla z domova a postavila se na vlastní nohy, jsme zůstaly v kontaktu.
Právě ona mi nakonec pomohla najít biologickou matku. Podívala se na mě a s láskou řekla: „Pamatuj si, že jsi skvělá. A i když to shledání nemusí naplnit tvá očekávání, nezapomeň, že jsou tu lidé, kteří tě opravdu milují.“ Pak mě objala.
Setkání s mámou ve mně vyvolávalo nervozitu
Setkat jsme se měly právě na Den matek. „Jak symbolické, nebo spíš směšné,“ usmála jsem se pro sebe ironicky. Na setkání jsem se pečlivě připravila. Oblékla jsem se hezky, nalíčila se a byla jsem nervózní jako nikdy. Celé to naplánovala teta Petra a domluvila nám schůzku v útulné restauraci. Dorazila jsem včas, ale na vlastní matku jsem musela čekat téměř půl hodiny. Byla jsem naštvaná a v hlavě si připravovala, co jí všechno řeknu.
Jenže pak vešla vysoká žena, tlačící jinou ženou na invalidním vozíku, viditelně ve špatném zdravotním stavu. Dodnes si pamatuji ten moment, kdy její opatrovnice tiše pronesla: „Slyší vás, ale nejspíš vám neodpoví.“ Dívala jsem se na ni a zoufale v jejím obličeji hledala jakoukoli podobnost. Místo výčitek jsem se rozplakala.
S tímhle jsem opravdu nepočítala
Opatrovnice mi sdělila, že moje máma trpí od osmnácti let vážnou nemocí. Věděla, že si mě nemůže nechat, a tak mi předala deník, který mi psala po všechny ty roky. V tu chvíli se mi svět rozpadl pod rukama. Všechno bylo rozmazané, zrychlené a neuvěřitelné.
Teta Petra mě objala a tiše dodala, že moje máma bývala nadějnou umělkyní. Když otěhotněla, dozvěděla se o své diagnóze a rozhodla se mě dát pryč, protože věděla, že nemoc ji jednou zcela ovládne a nebude schopna se o mě postarat. Bylo mi to nesmírně líto. Přesto jsem cítila zvláštní úlevu. Konečně jsem ji našla.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].