Anna (36): Jsme spolu jen kvůli dětem a hypotéce. Naše láska už dávno zmizela

Jmenuji se Anna. Je mi třicet šest let, mám dvě děti, práci v HR oddělení velké korporace a manžela, se kterým žiji pod jednou střechou. Jíme stejné večeře a usínáme ve stejné posteli. Ale už nejsme spolu. Ne doopravdy. Mezi námi nezbylo nic, kromě společné hypotéky, denního plánu synchronizovaného s rozvrhem dětí a předstírané zdvořilosti u rodinného stolu.

Alice (38): Po rozvodu žijeme s exmanželem v jednom bytě kvůli dětem a hypotéce

Můj život je jen hra naoko

Zvenčí všechno vypadá dokonale. Krásné fotky z dovolených, usměvavé profily na sociálních sítích, dobře vychované děti, slušná práce. Ale večer, když zhasnu a ležím vedle Petra, který klidně dýchá, jako by se nic nedělo, cítím se jako vetřelec ve vlastním životě. Náš každodenní život nás pohltil. Práce, škola, nákupy, účty. Už ani nevím, kdy jsme spolu přestali mluvit o nás, o našich citech a snech.

Karel (56): Dcera se vdává jako na běžícím páse. Pátý rozvod už nezvládáme

Spolu, ale každý zvlášť

Nedávno Petr při večeři navrhl, jestli bychom si neudělali víkend jen pro sebe, že by jeho matka pohlídala děti. Okamžitě jsem ho podrážděně odmítla s výmluvou na pracovní shon a školní soutěž dětí. Petr jen smutně povzdechl, že mám vždycky něco důležitějšího. Odsekla jsem, že pár dní v penzionu nic nezmění a že jen předstírá, že je všechno v pořádku. Jeho následné ticho bylo horší než jakákoli hádka. Věděla jsem, že jsem ho zranila, ale nedokázala jsem si pomoct.

Magda (38): Manžel mě přesvědčil, ať zůstanu doma kvůli dětem. Když odešel k mladší milence, zbyly mi jen děti, dům a deprese

Nemám odvahu odejít

Svěřila jsem se kamarádce Martině, že si myslím, že Petr všechno ví, jen to oba ignorujeme. Zeptala se mě, proč prostě neodejdu. Jen jsem se hořce zasmála. S mou výplatou, která sotva pokryje hypotéku a náklady na děti, bychom skončili v pronajaté garsonce a životem na střídačku. Martina se mě zeptala, jestli jsem šťastná, ale já už ani nevím, jestli manželství má být o štěstí. Došlo mi, že bych možná i odešla, ale nemám na to odvahu. Bojím se nového života stejně jako samoty.

Lada (44): Manžel mě opustil kvůli těhotné kolegyni. Po letech se vrátil s dítětem v náručí a prosbou o druhou šanci

Cítila jsem jen prázdnotu

Jednoho večera se mě Petr s vážnou tváří zeptal: „Miluješ mě ještě, i kdyby jen trochu?“. Chtěl slyšet pravdu, i kdyby měla bolet. Po dlouhém mlčení jsem mu do očí zašeptala, že ho už nemiluji tak jako dřív a nejsem si jistá, jestli ho vůbec ještě dokážu milovat. Nezačal křičet ani nic nevyčítal. Jen pokýval hlavou a rozplakal se. Poprvé po letech jsem viděla svého muže plakat. A já? Seděla jsem vedle něj jako divák v divadle a necítila nic. Jen naprostou prázdnotu.

Sára (36): Jsem s mužem, kterého nemiluji. Mám ale vše, na co si vzpomenu a děti nemusí trpět jako kdysi já

Nejde začít znovu

Od našeho rozhovoru se nic nezměnilo. Život běžel dál v dokonalé logistice, ale uvnitř vládla pustina. Spali jsme vedle sebe, ale zády k sobě. Petr se ještě jednou pokusil a navrhl párovou terapii, aby nás naučili, jak začít znovu. Už jsem ale neměla sílu. Řekla jsem mu, že já už s ním být nedokážu. Nebyl žádný křik ani bouchání dveřmi. Oba jsme tiše seděli a věděli, že jsme konečně nahlas pojmenovali to, co v nás umíralo už léta. Oficiálně jsme se dohodli, že budeme dál žít spolu. Pro děti. Pro hypotéku. Pro svatý klid.

Další příběhy ze života →

Martin (75): Moje dcera je snad prokletá. Už se na ten zástup ubožáků, se kterými žije, nemůžu dívat