Barbora (24): Nesnášela jsem matčiny drby se sousedy. Teď jí vděčím za to, že můžu jít konečně do práce

Vyrůstat v menším městě mělo své výhody, ale i spoustu much. Hlavně s matkou, která znala doslova každého ve městě. Když jsme spolu někam šly, zastavovala se na sousedský pokec každých dvacet metrů a já postávala vedle a trapně jsem se usmívala.

Karel (37): Návrat do rodného města mě zaskočil. Všechno mi přišlo cizí

Plány se mi zhatily

Hrozně jsem se těšila, až se z malého města odstěhuju do Brna nebo do Prahy, a budu žít zcela anonymně. To se mi nakonec povedlo, ale trvalo to asi dva roky. Ve druháku na vysoké jsem otěhotněla a můj tehdejší přítel se vyděsil a zmizel mi ze života. Zůstala jsem sama. Taky jsem byla vyděšená, ale utéct jsem nemohla.

Dávalo smysl, abych se vrátila domů. Bála jsem se, že naši budou mít se svobodnou matkou problém, že budou řešit, co si o nás řeknou sousedi, ale byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že moji rodiče díky bohu nežijí v 50. letech. Přijali mě s otevřenou náručí. První dva roky bych bez máminy pomoci nezvládla.

Když byly dceři asi 2,5 roku, dostala jsem nabídku na práci od bývalého spolužáka. Chtěla jsem ji vzít, abych se mohla odstěhovat z domu rodičů a konečně začít žít, ale co s dcerou? A i na malém městě byl se školkami problém. Měli jsme v okolí tři a všechny byly plné až k prasknutí.

Lukáš (23): Přítelkyně otěhotněla hned po prvním styku. Teď máme dvě děti, ale nejsme opravdu rodina

Tohle jsem nečekala

Tehdy se ukázalo, že máminy sousedské pokecy a zastavování se s lidmi, které roky neviděla, a chtěla vědět, jak se mají, můžou být k užitku. Na jedné odpolední procházce jsme s mámou potkaly moji bývalou učitelku ze základní školy. Máma se s ní klasicky dala do řeči, já jen postávala opodál a uklidňovala jsem dceru, která mě tahala za ruku.

Pak jsem zaslechla útržky jejich rozhovoru. Mluvily o mě. „To víš, nemá to lehké. Jednak samoživitelka, ale teď by mohla i do práce, ale myslíš, že dostane dítě do školky? Vždyť je všude plno.“ Chtěla jsem se propadnout do země. Cítila jsem se, jako bych to nezvládla.

Jenže ještě to odpoledne mámě zazvonil telefon. Volala jí kamarádka, která od své švagrové slyšela, že sháníme místo ve školce. Jak se to od bývalé učitelky dostalo tichou poštou přes půl města, jsem neřešila, protože mi řekla, že máme za týden přijít a že se to nějak zařídí. „Staří známí se vždycky nějak domluví.“

Nina (29): Pohlídala jsem kamarádce děti a pochopila, že vlastní nechci. Moje upřímnost mě stála přátelství

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].