Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Barbora má ráda život ve městě. Jednoho dne po svém dědečkovi zdědila dům se švestkovým sadem. Vydala se na vesnici podívat se, v jakém stavu to všechno je. Když tam dorazila, něco se v ní změnilo.
Před několika měsíci jsem po dědečkovi zdědila starý dům se švestkovým sadem. Nechtělo se mi tam jet, ale nakonec jsem se překonala. Když jsem vystoupila z autobusu, do nosu mě udeřila vůně sena a vlhké země. Taková, kterou ve městě necítíte, tam smrdí auta nebo kebab.
Dědictví po dědovi
Chvíli jsem stála na zastávce, jako by mi nohy ztuhly. A asi tomu tak i bylo. Děda už tu nebyl a já měla vstoupit do míst, která tak miloval. Řekla jsem si, že to udělám rychle. Možná trochu uklidím dům, podívám se do sadu a pak se vrátím ke svému životu – k laptopu, do kavárny na rohu a do světa, kde nikdo neříká „dobrý den“ i cizím lidem.
Sad vypadal jinak, než jsem si pamatovala. Větve stromů klesaly k zemi pod tíhou let, ale pořád rostly, jako by jim bylo jedno, že jejich majitel zemřel. Sad byl zanedbaný. Tráva sahala až po kolena, některé stromy vypadaly nemocně. A přesto... byl krásný.
Posadila jsem se u domu pod velkou, starou třešní. Když jsem byla malá, často jsem na ni lezla, přestože jsem vždycky skončila s poškrábanýma rukama a nohama. Vytáhla jsem z kapsy telefon. Měla jsem jeden zmeškaný hovor od mámy. Zavolala jsem jí a krátce jsem jí pověděla o tom, v jakém stavu je pozůstalost po dědovi. Slíbila jsem, že se tam dlouho nezdržím.
V tu chvíli jsem ale pocítila, že se ve mně probudilo něco, co začalo zapouštět kořeny. Co když tohle všechno není dědictví, ale něco víc? Měla jsem pocit, že tady, na vesnici, ve starém domě obklopeném starým sadem, je moje místo. Překvapilo mě to, vždyť jsem městská holka!
Požádala jsem souseda o pomoc
Jenže sama to nezvládnu. Napadlo mě, že požádám o pomoc dědečkova souseda, protože nevím, kdo jiný by připadal v úvahu. Byl to vysoký a hubený chlap s tváří jako vyřezanou ze dřeva. Málo mluvil, ale když jsem sem jezdila v létě jako dítě, vždycky se uklonil dědečkovi i mně. Šla jsem za ním a, když jsem mu řekla, kdo jsem, jen přikývl. Zeptal se, co potřebuji. „Sad je zanedbaný. Nevyznám se v tom. Možná byste mi mohl...“ nedořekla jsem, protože mě přerušil mávnutím ruky.
„Zítra ráno,“ pronesl klidně. A skutečně, přišel. Dívala jsem se, jak zastřihuje větve. Dělal to jistě, bez váhání, jako by mu každý strom říkal, co potřebuje. Pak mi podal nůžky: „Tady. Vidíš? Vždycky těsně nad pupenem.“
„A odkud víte, že je to správné místo?“
„Podívej se na strom. On ti to řekne,“ dodal. Pracovali jsme spolu do poledne. Nepovídali jsme si, bylo slyšet jen zvuky stříhání větví a šustění listí pod nohama. A přesto v té tichosti bylo něco... bezpečného. Jako by mi ta práce s cizím člověkem vrátila něco, co jsem ztratila kdysi dávno.
Zdálo se mi o dědovi
Začalo to sny. Viděla jsem dědečka, jak zalévá mladé stromky. Ale potom se sen stal výraznějším, skoro jako vzpomínka. Běhala jsem mezi řadami švestek a on na mě volal z verandy, v ruce držel misku plnou rybízu. Smála jsem se, zakopávala o vlastní nohy. Probouzela jsem se s pocitem, jako by se to všechno stalo včera.
Začala jsem v sadu trávit víc času. I když jsem neměla nic konkrétního na práci, prostě jsem chodila mezi stromy. Dotýkala jsem se kůry, trhala uschlé listy. Sad se pomalu stával něčím víc než jen povinností k vyřízení. Jednoho dne ke mně přišel soused. Nesl dvě sklenice a lahev domácího vína. Neptal se, jestli může vejít. Jen si sedl na schody a gestem mě pozval na skleničku. „Zůstaneš tady?“ zeptal se po chvíli.
„Nevím. A proč jste tady zůstal vy?“
„Někdo musí hlídat stromy...“
Nechápala jsem, co tím myslel. Došlo mi to až o něco později. Ten sad člověka vtahoval do sebe...
Mám odejít?
Telefon zazvonil kolem oběda. Byla to pracovní nabídka – dobře placená a ve městě. Stačilo by říct „ano“ a vrátit se ke všemu, co jsem měla předtím. K přeplněným ulicím, ke kavárnám a každodenním hovorům o ničem.
Souseda jsem našla v sadu. Díval se na jeden strom. „Dostala jsem práci,“ řekla jsem. Mlčel. „No, mohl jste se aspoň zeptat, jestli odjíždím.“
„To není moje věc.“
„Právě že je,“ namítla jsem. Neodpověděl. Otočil se a šel zpátky do svého domu. Zůstala jsem mezi stromy a snažila se pravidelně dýchat. Sad byl tichý, ale tentokrát mi to ticho nedávalo útěchu. Spíš připomínalo, že se ke mně někdo obrátil zády.
Rozhodla jsem se zůstat
Pak švestky dozrály a bylo potřeba postarat se o úrodu. Ráno jsem vycházela do sadu a trhala plody do staré proutěné bedýnky. Ruce mě bolely, byla jsem unavená, ale byla to dobrá únava. Soused nepřicházel. Neptala jsem se proč. Až jednoho dne, když jsem stála na žebříku u stromu, zaslechla jsem za sebou kroky. Nemusela jsem se otáčet. „Už je úroda pryč?“ zeptal se klidně.
„Skoro. Ale něco zůstalo.“
„Co?“
„Já... zůstávám.“
Neodpověděl. Prošel kolem mě a začal trhat švestky z druhého stromu. Pracovali jsme do soumraku, aniž bychom spolu mluvili. Nebylo to tíživé ticho. Bylo prosté a lehké, jako dobře odvedená práce. Zůstala jsem v dědečkově domě. Soused mi pomohl udělat menší opravy. Občas přijde na návštěvu. Někdy nechá něco u dveří – košík s houbami, lahev moštu nebo domácí sýry. Díky tomu se necítím sama a nic mi nechybí, ani život ve městě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
