Facebook
Instagram
Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. V řadě případů to platí, přesto je někdy vhodné se ptát, zda je i člověk nejlepším přítelem psa. Daniela má zkušenost se sousedy, kteří bývali doma jen zřídka, přesto si psího parťáka pořídili. Výsledek ale nepotěšil nikoho.
Když jsem byla ještě malá, přála jsem si zvířátko. Exotičtí mazlíčci tehdy nebyli, a tak se většina lidí spokojila buď s pejskem, kočičkou nebo andulkou. Já měla ráda pejsky a ke každým narozeninám či svátkům si nejvíc přála štěně.
Naši mi vždy vycházeli vstříc a podle dárků, kterým vedle krásných hraček a kvalitního oblečení dominovaly knihy, by leckdo řekl, že jsem byla rozmazlená. Jenže živého psa jsem mezi nimi nenašla nikdy. „Proč?“ „Protože by se o něj neměl kdo starat.“ Důvod, který můj dětský mozeček sice nechápal, ale s ubíhajícími roky se ukázal jako nanejvýš oprávněný.
Náš pes by byl býval chudák
Naši totiž doma pobývali velmi málo a se mnou to nevypadalo jinak. Brzy ráno jsme se všichni rozprchli, já do školy, rodiče do práce, a vraceli jsme se až v pozdních odpoledních či večerních hodinách. Pejsek by tak musel doma čekat den co den sám, a to minimálně do dvou hodin odpoledne, kdy bych možná stihla přijít domů ze školy. A možná také ne…
Holky totiž mají na starost často i jiné věci než běhat hned po výuce domů, venčit pejska, kterému, chudákovi, mezitím už málem praská nejen močový měchýř, ale i srdce žalem. Zkrátka mít pejska je krásná věc, ale pokud se mu nemá kdo věnovat, měl by si člověk volbu tohoto životního parťáka dobře rozmyslet. Což moji bývalí sousedé z paneláku zřejmě neučinili…
Sousedé nechali dva roky doma kňučet pejska
Byly to tenkrát dva dlouhé roky, kdy mě po ránu nebudil budík, nýbrž sousedovic pes. A zvuky to byly pořád nepříjemnější. Poprvé, když se tak stalo, přišlo mi, že jde o dětský pláč, jenže po chvíli už bylo jasné, že to není dítě, ale pes. Chvíli jsem poslouchala a zvuky vždy ustaly, aby záhy znovu nabraly na síle.
Šlo o denně se opakující „koncert“ a upřímně, už po několika dnech jsem se těšila do práce, než abych doma poslouchala ono utrpení. Nešťastného psa si totiž pořídili sousedé, nějací dva mladí lidé, kteří nebývali takřka doma a nedělalo jim problém nechat svého mazlíčka zavřeného mezi čtyřmi stěnami.
Sousedé se odstěhovali a je klid
Když už situace trvala rok, sebrala jsem odvahu a požádala našeho předsedu, aby zasáhl. Jenže změna nepřišla. Naopak. Pes naříkal dál a já krátce po nahlášení zjistila, že mám rozkopnutou schránku. Že by náhoda?
Čas ubíhal, až jednoho dne nastal podivný klid. Takový, že jsem málem zapomněla vstávat do práce. „To je divné,“ nechápala jsem. Až později se mi doneslo, že se zmínění lidé odstěhovali. Jestli i s nešťastným pejskem, anebo ho raději předali jiným páníčkům, to už nevím. Každopádně se minimálně mně ulevilo a často si vzpomenu na rodiče. Měli pravdu, protože pes je živý tvor a nezaslouží si být s lidmi, kteří nemají čas a učiní z něj vězně ve vlastním bytě, leckdy ještě malinkatém tak, že se v něm zvíře nemůže ani projít.
