Facebook
Instagram
Jasmína měla jednoho večera melancholickou náladu. Koukala z okna na úplněk a napadlo ji, že se půjde projít do parku. A tam našla nejen zatoulaného pejska...
Mám za sebou rozchod, který bych nerada komentovala. V mém srdci bylo najednou prázdno a já se octla sama v bytě, který ještě donedávna hýřil životem. Každý večer jsem sedávala u okna a koukala na nedaleký park...
Pozorovala jsem fantastický úplněk
Jednoho večera jsem se uvelebila na svém tradičném místě s velkým hrnkem čaje a podívala se ven. Měsíc byl opravdu obří. Došlo mi, že musí být úplněk. Byla to fascinující podívaná a nedivím se, že lidé za úplňku zažívají zvláštní stavy.
Já cítila melancholii. Vzpomínala jsem na věci, které jsem prožila, i lidi, co už nepatří do mého života. Bylo mi smutno. A napadlo mě, že se půjdu projít. Díky úplňku to venku vypadalo na romantickou procházku, což mi samotné nehrozilo. Ale chtěla jsem se projít parkem a vnímat Měsíc víc, než jen přes okno.
Našla jsem zatoulaného pejska
Park byl prázdný, ale z nějakého důvodu jsem neměla strach. Možná to bylo tím úplňkem, který všechno ozařoval, možná tím, že jsem měla hlavu plnou myšlenek. Tiše jsem se procházela, když jsem najednou zaslechla kňučení.
Zvedla jsem hlavu a spatřila u jedné z laviček sedět malého pejska. Koukal na mě, zakňučel a trochu poposedl. "Copak, ztratil ses?" zeptala jsem se ho. Pejsek zavrtěl ocáskem. Přišla jsem k němu a pohladila ho. To už vrtěl ocáskem bez přestání.
"Kde máš páníčka?" zeptala jsem se ho a rozhlížela se kolem. Nikde nikoho nebylo. Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem tomu pejskovi, že půjdeme hledat pána. Poslušně šel se mnou. Procházeli jsme se spolu parkem, když jsem v dálce zahlédla osamělou postavu. Ta něco volala a když nás spatřila, ozvalo se zapískání. To už ale pes dávno utíkal k té postavě.
Úplněk mi přinesl životní lásku
Slyšela jsem, jak pejsek radostně štěká na svého páníčka. Potěšilo mě to. Nevím, co bych si s ním počala. Dát ho do útulku? Bylo deset hodin v noci. Ze zamyšlení mě vytrhl cizí hlas. "Moc vám děkuji, že jste ho našla. Ouško se mi zaběhl, když jsem ho pustil, ať si trochu protáhne nohy," říkal mi chlap, který viditelně hýřil radostí. Pes kolem něj poskakoval a vesele štěkal.
"On se jmenuje Ouško?" rozesmála jsem se. Muž se na chvíli zatvářil rozpačitě. Pak mi začal vykládat, že si ho vzal z útulku a na jiné jméno prostě neposlouchá. To mě tak pobavilo, že jsem zapomněla na všechny své starosti. Procházeli jsme se ještě dlouho a já zjistila, že Ouškův páníček se jmenuje Oliver, je mu pětatřicet a je rozvedený.
Nebyla to naše poslední procházka, od té doby se vidíme každý den a Oliver s Ouškem se ke mně budou brzy stěhovat. Díky úplňku jsem totiž potkala svou životní lásku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
