Facebook
Instagram
Matně si vzpomínám na ty časy, kdy jsem vymýšlela všelijaké lsti, jak se zbavit dětí. Nikdy mi bohužel nevyšly. Ať jsem se pokoušela po špičkách vyplížit od spícího kojence a užít si na záchodě fantastických pět minut volna, nebo ratolestem naslibovala hory doly, když půjdou jeden večer spát samy. Jo, to byly časy...
Teď je všechno jinak. Třeba jako včera. Jdeme poprvé ven se známou a jejím synkem, který chodí do 1. třídy s tím mým. Oba se sem před dvěma lety přistěhovali z Ruska, takže jazyková bariéra funguje na výbornou. Zatímco se snažíme s maminkou dorozumět, synci ukují plán, který hbitě realizují.
Zakázaný přechod frekventované silnice
Jde o to, že odjedou na kole kamsi do pražského sídliště, přičemž nám rafinovaně neřeknou, kam mají namířeno. Když za nimi po chvíli vyrazíme nikde nikdo a nás se začíná zmocňovat nervozita. Naštěstí se mi ve chvíli, kdy uvažuji o telefonátu na policii, případně Interpol, rozezvučí telefon a v něm naštvaný synek, kde se prý flákáme a zda někdy hodláme přijít, že nám jasně řekli, kam jdou (a že sami přejdou tu zakázanou frekventovanou silnici před barákem).
Synovi je čerstvě osm. A tak tyhle únikové hry realizuje čím dál častěji. To je něco na nervy matky, která musí mít vždy o všem přehled a jak ho nemá, propadá panice a vymýšlí scénáře, co vše se zaručeně stalo.
Horší je, že tyto móresy chytá už i pětiletá dcera. Systematicky naváděná svým škodolibým bratrem zmizí v nestřeženém okamžiku z povrchu zemského, aby se najednou odněkud vynořila s nevinnou hláškou: "Maminko, já jsem vylezla támhle na ten oooobrovskej strom úplně sama!"
Bez šoféra na autodromu i labutích
Už asi měsíc chodí děti samy na hřiště. Je to pro ně prestižní záležitost hodná medaile. Důležitě si vždycky balí pití, hračky a mobil, ze kterého mi už zpravidla za barákem volají, že jsou stále naživu. Krize nastává pouze v momentě, kdy do hry vstoupí logopes.
To je ukrutně nebezpečná šelma vyskytující se u nás v baráku a přilehlém okolí. Logopes dostal jméno podle toho, že jsme ho poprvé potkali cestou domů z logopedie a hned nás za synova hysterického řevu poctil hojným očucháváním a obskakováním. Takže když se tento predátor objeví v baráku či na ulici momentě, kdy děti směřují na hřiště, obvykle mě čeká naléhavý telefonát odněkud z křoví, abych je přišla zachránit.
Korunu tomu omladina nasadila nedávno na pouti, kam a nimi vyrazila babička. Té syn s dcerou nakukali, že už chodí na atrakce sami. A když jsem později zjistila, že si sami odřídili autodrom a proletěli se na labutích, nějak tak jsem s láskou zavzpomínala na ty časy, kdy dostali hysterák v momentě, kdy jsem udělala krok směrem od nich. Někdy je to věčné držení za nohu a schovávání se pod sukně vlastně balzám na nervy.
