Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Zatímco Ela vyrostla na hlučném betonovém sídlišti a toužila po klidu venkova, její přítel Čeněk z malé vesnice v horách naopak utíkal za pracovními příležitostmi do velkoměsta. Rozdílné představy o budoucnosti a hádky o tom, kde zapustit kořeny, je začaly rychle odcizovat...
Zatímco já pocházím z velkého města, můj přítel celý život strávil na malé vesnici hluboko v horách. Pocházíme tedy z úplně odlišných prostředí.
Pocházíme z odlišných zázemí
Zatímco já jsem vyrostla na sídlišti v betonovém paneláku, můj přítel Čeněk vyrostl na venkově mezi zvířaty. Mě ráno budily klaxony aut a jeho kokrhání kohouta. Já jsem zvyklá jezdit metrem a tramvají, on se jako dítě všude dostával na kole. Já jsem během dospívání vystřídala mnoho různých škol a oborů a on chodil na jedinou základní školu a následně na střední v nejbližším městě. Na vysokou se pak musel přestěhovat a vybral si právě město, kde jsem já žila celý život. A tak jsme se
seznámili.
Oba jsme hodně odlišní, máme z rozdílných poměrů rozdílné nátury, i tak jsme si ale padli do oka a začali spolu chodit. Nejprve jsme oba studovali vysoko, a tak jsme si společně zařídili malý nájem nedaleko školy. Jakmile jsme oba udělali státnice, vyvstala otázka, kde budeme žít dál.
Chtěla bych se přestěhovat, on ne
„Chtěl bych zůstat tady ve městě,“ řekl mi Čeněk, když jsme jednoho dne řešili nastalý problém, „je tady o mnohem víc pracovních příležitostí a život tu není tak pomalý.“
„A to já bych si právě přála zpomalit,“ opáčila jsem, protože se mi jeho nápad úplně nelíbil, „myslela jsem si, že bychom se mohli přestěhovat k vám na vesnici.“
Opravdu jsem se chtěla přestěhovat na venkov. Už mě nebavil ten věčný shon města, nekonečný hluk, smrad a spousta odpadků. Vadilo mi horko, které beton a ulice města zadržují, chyběla mi zeleň a zpěv ptáků. Zároveň mi přišlo, že jako dítěti mi scházel život v přírodě na venkově a že bych radši svoje děti vychovávala někde venku.
Začal mi to vymlouvat
„Myslím, že si vesnický život moc romantizuješ,“ řekl mi Čeněk, protože přesně věděl, na co myslím, „neumíš si představit, jak nepraktické to je. Všechno je daleko, všude musíš dojíždět. Nefunguje tam moc dobře doprava, nejsou pořádné obchody… není tam co dělat, můžeš na jedno náměstí, do jedné hospody.“
„Alespoň tam život tolik nespěchá kupředu, člověk si sedí na zahradě, je mu fajn,“ opáčila jsem a Čeněk jenom mávl rukou.
„K nám na vesnici se nevrátím a basta. To jenom přes mou mrtvolu.“
Odcizili jsme se
A tak nastalo období neshod a dohadů. Čeněk si naschvál našel práci deset minut od našeho domova, aby mi ukázal, že to myslí vážně a že se nikam stěhovat nebude. Já jsem si zase vyhlídla krásný byt v malé vesničce nedaleko té jeho, kde jsem chtěla žít, a neustále jsem mu ho ukazovala a předhazovala. Často jsme se hádali a bylo vidět, že jsme se během několika měsíců odcizili. Naše cesty jako kdyby se začaly rozcházet.
„Takhle to dál nejde,“ řekl jednoho dne Čeněk zdrceně, „hrozně se odcizujeme, skoro se už ani nedokážeme normálně bavit. Vidím, že se trápíš, a já také. Pojďme udělat kompromis.“
Nakonec jsme se dohodli na kompromisu
A jak řekl, tak bylo. Protože on nechtěl na vesnici a já nechtěla zůstat ve velkoměstě, zvolili jsme si menší město na hranicích Čech a Polska, nedaleko toho, kde Čeněk vyrůstal, ale stále dost blízko městu krajskému a civilizaci. Našli jsme si tam bydlení a hned se přestěhovali.
Našemu vztahu to nesmírně prospělo. Konečně se nehádáme. Čeněk zůstal žít ve městě, má mnoho možností, kam jít na nákup, do hospody, zkrátka je zde plno vyžití a já mám zase konečně pocit, že mohu žít v klidu, do přírody to mám co by kamenem dohodil a konečně nejsem zavřená jenom na betonovém sídlišti.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Vítejte! u Davida Mattioliho
Vítejte! u Davida Mattioliho
Související články
