Eleonora (33): Šest měsíců se staráte o své dítě a pak stačí dva týdny a ono zapomene. Zažila jsem drásavý návrat do běžného života

Náš vytoužený syn Lukáš je na světě. Porod byl tedy horší než jsem čekala, ale naštěstí hormony fungují skvěle. Za pár dní jsem si nevybavila bolest, kterou jsem prožila. A dostavila se nekonečná láska k synovi.

Mohlo by Vás zajímat:

Beáta (42): Deset let jsme se marně snažili o miminko. Pak místo menopauzy přišla ta nejkrásnější zpráva

Nádherný čas se synem

S manželem Slávkem jsme spolu deset let. Sehraná dvojka. I narození syna nás stmelilo a posunuli jsme náš vztah na další level. Za těch deset let jsme zrekonstruovali prostorný byt ve starém činžovním domě. Při jeho koupi jsme počítali s tím, aby naše dvě budoucí děti měly vlastní pokojíčky, aby jedna místnost sloužila jako pracovna a malá tělocvična. Hodně jsme pracovali. Nejen, abychom co nejrychleji splatili svoje závazky, ale abychom si ulehčili budoucnost. V době, kdy jsme byli jen dva byl život jednoduchý.

S batohem na zádech a nízkonákladově jsme i cestovali a poznali se navzájem v situacích, kdy jsme vystoupili z komfortní zóny. Pak jsme se vzali a svou cestu završili poslední významnou událostí, a to narozením Lukáška. První měsíce jsme se s Lukáškem sžívali. Byly to měsíce psychicky i fyzicky náročné. Lukášek hodně plakal a trápila ho bolest bříška. Trpěl na koliky. Ale každým měsícem se jeho stav zlepšoval.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (31): Chtěla jsem se vyplakat kamarádce, že jsem přišla o miminko. Dopadlo to ale naprosto nečekaně

Vše nemůže být zalité sluncem

Jenže jsem i já začala pociťovat, že mám nějaké zdravotní problémy. Pokaždé, když jsem zvedala Lukáška, cítila jsem bodavou bolest v podbřišku. Zkraje jsem si myslela, že je to tím, že syn byl těžký a vyndávat ho z postýlky bylo nad moje fyzické síly. Ale bolesti se stupňovaly, až mě jednoho dne odvezla záchranka. Měla jsem zánět na vaječníku tak masivní, že mi ho celý odebraly a strávila jsem čtrnáct dní v nemocnici na kapačkách se silnými antibiotiky.

Jelikož to bylo v zimě v období chřipek, byl zákaz návštěv do nemocnice. O syna se staral jeho tatínek a já měla prostor se dát dohromady. Každý den jsme si telefonovali. Po návratu z nemocnice mě syn vůbec nepoznal. Když jsem ho vzala do náruče, hystericky brečel a chtěl do náruče svého tatínka. Byla jsem zmatená. Šok. Rvalo mi to srdce. Můj syn a zapomněl na mě. "Lásko, dej tomu čas, za pár dní tě bude zase milovat", objímal mě Slávek. Jenže já byla absolutně na dně.

Mohlo by Vás zajímat:

Klárka (33): Manžel předstíral, že se těší na naše miminko. Ve skutečnosti si užíval s milenkou a plánoval rozchod

Dlouhá cesta zpět k synovi

Slávek si musel vzít ještě tři dny dovolenou a museli jsme postupně syna zvykat na mou přítomnost. Hráli jsme si společně, chodili na krátké procházky a spali všichni v jedné posteli. První dva dny na sebe nenechal Lukášek ani sáhnout. Byla jsem pro něj cizí. Třetí den se situace zlomila syn mi dovolil, abych mu četla pohádku z knížky. Až pátý den se nechal ode mně pochovat. Dokonce až za týden si položil na mou hruď hlavičku a já ho mohla hladit po vláskách.

Neskutečně mě trápí otázka, co moje odloučení ze zdravotních důvodů způsobilo se synovou psychikou. Doufám, že neprožívá nějaké trauma a nebude si v sobě nést nějaký blok do budoucna. Jsem ráda, že se vše urovnalo a zase jsme máma a syn. Jsem vděčná svému manželovi, jakou oporou mi byl. Jak mě podržel v době, kdy jsem se doslova hroutila z toho, že jsem ztratila lásku syna. I do mě se prožitá bolest zaryla hluboko do nitra a doufám, že už nás nikdy nic nerozdělí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (38): Dlouho jsme s manželem čekali na miminko. Pomohlo až nečekané rande v Brně