Erik (42): V obchodě mě oslovil neznámý chlap. Hrál jsem jeho hru a předstíral, že ho znám

Stál jsem u pokladen v supermarketu, v ruce košík s pár věcmi na večeři, hlavou už napůl doma. A najednou mě někdo přátelsky oslovil: „Čau kámo!“ Otočil jsem se a uviděl chlapa, který se na mě díval s jistotou, s klidem někoho, kdo má jasno. Tvář jsem si okamžitě zařadil do kolonky povědomá, ale tím to skončilo. Žádná vzpomínka, žádné místo, žádná situace. Jen pocit, že bych ho měl znát.

Ondra (36): Zažil jsem trapas před celou firmou. Celou dobu jsem kolegu oslovoval špatně a on mě nechal

Přistoupil jsem na jeho hru

„Ty jo, to je doba,“ řekl a usmál se. Normální úsměv. Žádné přehrávání. Přikývl jsem. „No… jo.“ Byl o něco starší než já, měl lehce ustupující vlasy a bundu, jakou nosí lidi, co neřeší módu. Vypadal obyčejně. „Jak se máš?“ zeptal se. „Znáš to, pořád stejně...“ odpověděl jsem po pravdě. Bezpečná odpověď. Sledoval jsem ho a čekal, jestli se neprozradí. Jestli neřekne něco jako od té doby, co jsme spolu pracovali, nebo od školy, nebo odtamtud... Nic.

„Pořád tady bydlíš?“ pokračoval. Aha. Takže místní. „Jo,“ řekl jsem. „Zatím jo.“ Zase přikývl. Mlčel, jako by čekal, že se chytím. Že přidám něco ze společné minulosti. Fronta u pokladen se posunula, někdo za mnou si nespokojeně odkašlal. Měl jsem chuť se omluvit a odejít.

Lydie (39): Před pádem na dno mě zachránila kamarádka. Dala jsem se do kupy a manžel mě u soudu ani nepoznal

Nepamatoval jsem si ho

„Pamatuješ na tu zimu?“ nadhodil. „Jak tehdy strašně mrzlo?“ Ne. Nepamatoval jsem si. Ale v zimě mrzne často. „To jo,“ řekl jsem opatrně. „To bylo šílený.“ Usmál se, ale tentokrát trochu jinak. Kratší úsměv. Možná zklamaný. Možná jen unavený. „Ty jsi byl vždycky klidnější než já,“ řekl. „Já z toho tehdy dost blbnul.“

Nevěděl jsem, jestli jsem klidnější typ. Možná ano. Možná ne. V tu chvíli jsem byl hlavně nervózní. Měl jsem pocit, že se dívám na cizí život přes špinavé sklo. Zaplatili jsme a vyšli ven. Před obchodem se na chvíli zastavil. „Hele,“ řekl, „jsem rád, že jsme se potkali.“

„Jo,“ odpověděl jsem. „Tak se měj,“ dodal a natáhl ke mně ruku. Stiskl jsem ji. Pevný stisk. Známý stisk? Nevím. Sledoval jsem ho, jak odchází k parkovišti, a čekal, že se mi v hlavě rozsvítí. Že mi dojde, odkud ho znám, co jsme spolu zažili. Nic nepřišlo.

Iveta (28): Ve škole mě jeden spolužák šikanoval za to, že jsem tlustá. Když jsem ho po letech potkala, čekalo mě překvapení

Lidé se někdy pletou

Sedl jsem si do auta a v hlavě jsem si přehrával celý rozhovor. Hledal jsem skulinu, detail, něco, co jsem přehlédl. Možná kolega z práce, kterou jsem před lety opustil. Možná někdo, koho jsem znal v období, na které se mi prostě nechce vzpomínat. Zbytečně. V hlavě bylo prázdno, žádná zapomenutá vzpomínka, žádné jméno, žádná situace, na kterou bych si měl vzpomenout. Jen pár vět, které šly říct s kýmkoli.

A pak mě to napadlo…možná si mě prostě spletl. Možná jsem mu někoho připomínal. Spolužáka, kolegu, souseda. Někoho s podobnou postavou, hlasem. A on se chytil té podoby, stejně jako já té zdvořilosti.

Najednou všechno dávalo smysl. Ty obecné věty. To, že nic neupřesnil. Čekal, jestli se chytím. Možná v průběhu rozhovoru začal být nejistý stejně jako já, jen to nahlas nepřiznal. Ohlédl, jestli ho ještě neuvidím. Parkoviště bylo prázdné. Pousmál jsem se. Ne zklamaně. Spíš smířeně. Lidi se pletou. Tváře se opakují. Paměť si domýšlí detaily…

Nikola (28): Zažila jsem dokonalé setkání. Přesvědčilo mě, že náhody neexistují

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].