Soňa (42): Kolega mě místo zaučování vydírá. Nechce mi pomoct, dokud mu nepřinesu jednu věc

Po dvaceti letech jsem změnila zaměstnavatele a přiznávám se, že jsem si myslela, že to bude jednodušší. Ale věřím si, a vše se časem naučím.

Marek (28): Na firemním večírku jsem se opil a teď mě o dvacet let starší šéfová zve na večeři

Jeden zaměstnavatel na celý život je málo

Po maturitě jsem nastoupila do místního závodu na výrobu skleněných lustrů. Prostředí jsem znala jako svoje boty a práce mi nevadila. Kolektiv byl taky přijatelný. Celoživotně beru práci jako nutné zlo. Prostředek k tomu, aby člověk měl peníze. Proto jsem v zaměstnání nehledala zábavu, kamarády ani zálibu.

Mám dvě děti a s každým jsem zůstala doma čtyři roky. Když jsem oslavila čtyřicítku, začala jsem pociťovat nějakou psychickou únavu. Uvědomila jsem si, že se netěším do práce, a potřebuji změnu. Vyhrála jsem výběrové řízení na místo administrativní pracovnice do menší firmy. První den jsem zjistila, že jsem ve firmě skoro nejstarší.

Štěpánka (25): Můj přítel byl hrozně žárlivý. Zakázal mi bavit se s cizími muži, musela jsem vymazat i číslo na kolegu

Posměšky kolegů neberou konce

„Pracovala jsem ve sklářském oboru celý život a toto je můj druhý zaměstnavatel,“ odpověděla jsem na otázku, a kolegové začali dělat vtípky na moje nulové pracovní zkušenosti. Nechápali, jak jsem mohla tak dlouho vydržet na jednom místě. Na jedné pracovní pozici a celý život dělat to samé. Nicméně mi start v nové firmě moc neulehčili.

Když jsem chtěla něco vysvětlit, kroutili hlavou a divili se, jak je možné, že to neznám. Neustále mi dávali najevo, že jsem žena bez pracovních zkušeností. A navíc mladší kolegové začali dělat drahoty, když jsem po nich něco chtěla. Jeden kolega se nechal doslova doprošovat. Musela jsem ho žádat minimálně třikrát, aby zvedl zadek a šel mi k počítači pracovní postup ukázat.

Danuše (39): Kolegyně okrajuje plesnivé potraviny a tvrdí, že je to v pořádku. Já jsem z toho v šoku

Koláč jako směnné platidlo

A pak to přišlo. „Soňo, já ti rád pomohu, ale nechoď za mnou dříve, než doma napečeš koláč. Mám rád makové koláče a sním toho fakt hodně,“ smál se na celou kancelář kolega. Tadeáš mi svým přístupem leze na nervy. Dostal od vedení za úkol, že mě má zaučit. A jistě za to dostane nějaké finanční ohodnocení.

A on si nestydatě říká i o koláč. To poslední, co chci dělat po příchodu ze zaměstnání, je stát v kuchyni a matlat koláč. Musím se učit s dětmi do školy a dělat s nimi domácí úkoly. Nejsem zvyklá v pracovní dny péct koláče. Bohužel ani příslib pondělní sladké dobroty Tadeáše neobměkčil. Prostě mi neporadí do doby, než donesu koláč. Asi to půjdu řešit k vedení.

Další příběhy ze života →

Zdena (40): Kolegyně obdivují mou štíhlou figuru. Kdyby věděly, kolik mi měsíčně zbývá na jídlo, nezáviděly by