Františka (35): Jsem natolik výjimečná, že k sobě nemůžu najít partnerku. Přistihla jsem se proto při bizarní myšlence

Když se rozhlížím například v dopravních prostředcích, nepřijde mi, že bych mezi směsí všelijak ustrojených a leckdy podivně vypadajících lidí byla něco extra. Mám stejně jako oni jeden nos, dvě uši, dvě nohy… Přesto jsem už od dětství jiná a s lidmi nacházím řeč jen obtížně. Nejsem nafoukaná ani povrchní, a pokud by někomu vyhovovalo skákat ulicí po jedné noze nebo mít super výstřední šaty, nekritizovala bych ho. Ani v duchu a už vůbec ne nahlas.

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (52): Myslela jsem, že mi dceřina lesbická orientace nevadí. Nedávná situace mě ale usvědčila ze lži

Jsem na holky a baví mě móda

Podle psycholožky jsem velkorysá. Různá přátelství či dokonce milostné vztahy bych tudíž měla navazovat snadno. Jenže ne. Už od základky si s nikým nerozumím. V první třídě bavily holky panenky, zatímco já sledovala akční příběhy. S kluky jsem shodnou řeč také nenašla, protože mě bavilo rozebírat u jednotlivých hrdinů vzhled, je zase, jaké ty postavy mají auta či letadla. Od páté třídy už holky neuměly nic jiného než žvanit o klucích a já byla znovu vedle, protože se mi líbily holky.

Kdo by si ale myslel, že jsem vyrostla jen v lesbičku s chlapeckými zájmy, nemohl by se mýlit víc. Akční hrdinové mi sice zůstali, ale už v devítce mě začala bavit móda, líčení a já najednou chtěla vypadat a žít přesně tak, jak v mých představách vypadal sen o dokonalé budoucí partnerce. Tzn. dáma, jak má být, za všech okolností upravená, na vysokých podpatcích a v krásných šatech…

Snila jsem, že takovou jednou potkám, celé roky tomu věřila, ale zatím ji nalézala jen doma v zrcadle. Sen vypadat dle vlastních představ byl tedy splněn, ale protějšek jsem pořád nenacházela. Ve společnosti klasických lesbiček jsem si připadala nesvá, podobně jako mezi heterosexuálními kolegyněmi z práce. S těmi mě sice pojila móda, ale jak došlo na chlapy, sex, nové gauče a děti, okamžitě jsem mizela. Nic z toho nebyl můj šálek čaje. Nežila jsem jako druzí a jen stále více cítila, jak má odlišnost vyplouvá na povrch.

Mohlo by Vás zajímat:

Oliver (28): Kamarádi si myslí, že trpím kvůli tomu, že jsem single. Kdyby tak tušili, jak to ve skutečnosti mám

Zjistila jsem, že je mi nejlépe samotné

Osamělé večery jsem už od střední vyplňovala různě. Nejprve s depresí, že mě nikdo nechce, jenže pak mi došlo, že to já nechtěla ty, kteří se mi nabízeli. V drtivé většině chlapy, a když už ženy, pak opět silně chlapecké typy… Než dělat kompromisy, zůstávala jsem raději single a žila vlastním světem. Dávala si cíle, měla koníčky - vše bez zásahů přátel nebo partnerky…

Jak roky plynuly, zjistila jsem, že samota má celou řadu výhod. Chodím spát, kdy chci, jím, co chci, doma mám věci, kde chci, a utrácím, jak chci… Nikdo mě neovlivňuje. A ano, dokonce i autoerotika má svůj půvab. Nehrozí při ní trapasy, hádky, ale ani nechtěné těhotenství nebo pohlavně přenosné choroby.

Zkrátka, jaký si svět udělám, takový je, a jistota, kterou zmíněný styl života skýtá, mě baví. Dokonce tak, že nyní už bych s někým bydlet nebo něco sdílet jen proto, že jsem single, nesnesla. Ne! A protože jsem v rámci možností opravdu spokojená, začala jsem přemýšlet, zda neuzavřít „svazek sama se sebou“. Ne proto, že bych v něco takového snad věřila, ale čistě jen jako ukázku, že lidé nutně v páru žít nemusí a nemusí ani omezovat vlastní zájmy jen kvůli okolí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (34): Včera jsem litovala, že nemám děti. Dnes děkuji Bohu, že jsem single a bezdětná

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.