Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Talkshow Na kafeečko tentokrát navštívila herečka Petra Jungmanová. Zavzpomínala na život po boku hereckého velikána Vladimíra Dlouhého a na nejtěžší chvíle během jeho odcházení. Prozradila, že největší lekce jí udělili jejich dva synové, dvojčata Jiří a Jan. Ti jsou už dospělí, vídat je můžete například v seriálu Ulice, a mamince našli nového partnera. Jak se Petra znovu zamilovala?
Herečka Petra Jungmanová (53) žila po boku herce Vladimíra Dlouhého (†52) od roku 2001, kdy se seznámili, až do jeho smrti v roce 2010. Letos od této události uplynulo 15 let a z jejich dvojčat, Jiřího a Jana, jsou dospělí mladí muži – a po vzoru rodičů se živí herectvím.
V talkshow Na kafeečko Jungmanová říká, že po smrti Vladimíra, který zemřel na rakovinu, jí největší lekce udělili právě její synové. Díky nim dokázala těžké období překonat.„V sedmi letech za mnou přišel a zeptal se: ‚Maminko, ty jsi neplakala, když tatínek umřel, viď?‘ ‚Já jsem plakala, ale chodila jsem se schovávat do koupelny.‘ Protože jsem si říkala – bude veselo, jde se dál. A od té chvíle jsem se už nikdy neschovávala,“ říká po letech vdova, která po smrti manžela znovu našla lásku.
Petra Jungmanová o odcházení Vladimíra Dlouhého
Letos je to patnáct let, co nás Vladimír Dlouhý opustil. Víme, že jste spolu žili a narodila se vám dvojčata, synové, které mohou diváci vidět například v Ulici. Odešel, když klukům byly tři roky. Když ten den přišel, co jsi musela podniknout, abys mohla fungovat?
Ten samotný okamžik je nevratný a beznadějný. Ale ten půlrok předtím byl velmi těžký. „Naštěstí“ to bylo rychlé, protože si nedovedu představit, že tohle někdo prožívá třeba deset let. Chtěla jsem takové podmínky, aby Mirek mohl být co nejvíc doma. Aby byl s námi a abychom udělali, co jsme mohli. Dávali jsme mu kapačky a další podobné věci jsme se museli naučit, ale to je nejmenší. Ale moji synové mi dávají největší lekce v mém životě. Jako děti nastavují úžasně zrcadlo. Někdy mi to dochází pozdě, ale naučila jsem se jim naslouchat – co mi tím chtějí říct, nejen v ten jeden okamžik.
Mirek byl různě napojený a v jeden okamžik Janík říká: „Tatínku, já bych chtěl mít taky takové hadičky, jako máš ty.“ A to je… v hlavičce se může něco zrodit. Jsem přesvědčená, že hodně nemocí máme v důsledku toho, že v životě chodíme proti sobě, a že nevyjadřujeme své pocity, a že všechno souvisí – tělo a duše, to je prostě jasné. Tenkrát jsem si uvědomila, že nejde všechno dávat jen tomu Mirkovi, a že musím pozornost a energii rozdělit mezi Mirka a kluky – ty živoucí bytosti. Aby věděli, že toto je bohužel nějaká Mirkova cesta. Uděláme maximum, ale musíme tady ještě žít a dělat ještě úplně jiné věci. Tohle bylo hrozně těžké, najít na to všechno sílu. Proto říkám, že to netrvalo dlouho, a ten okamžik potom jsem věděla, že Mirek už netrpí, že nemá bolesti. A za druhé – že my musíme jít za každou cenu dál. Kluci mají svoji cestu, já mám svoji cestu.
Byli tady moji rodiče, kteří s tím mají zkušenost. Moje sestra nám bohužel kdysi dávno spadla s rogalem a zůstali po ní synové – jednomu bylo 7 a půl let, druhý byl ve stejném věku jako moji hoši. Naši přes tu obrovskou bolest šli dál a vychovali naši generaci, mé synovce, a najednou byli okamžitě po ruce a vychovali třetí generaci. Jsou pro mě a vždycky budou zářným příkladem toho, že za každou cenu se vždycky musí jít dál.
Největší lekce jsem dostala od synů, říká Petra Jungmanová
Máš obrovské štěstí.
Ano. Mám obrovské štěstí. Moje kamarádka Pavlínka mi kdysi napsala krásný dopis. Mirek odešel a ona mi napsala: „Neboj se padnout na kolena a nechat si pomoct. Protože zase přijde den, kdy ucítíš, jak krásně tráva voní a sluníčko krásně svítí a hřeje.“ Pro nás mámy jsou hnacím motorem ty naše děti, a to se dokážeme vykašlat samy na sebe – a to také nejde. Ale v první okamžik je to záchranné lano, ale nebojte se.
Druhou velkou lekci jsem dostala od Jiříka. V sedmi letech za mnou přišel a zeptal se: „Maminko, ty jsi neplakala, když tatínek umřel, viď?“ „Já jsem plakala, ale chodila jsem se schovávat do koupelny.“ Protože jsem si říkala – bude veselo, jde se dál. A od té chvíle jsem se už nikdy neschovávala. Když mi bylo něco líto, když se něco dělo, všechno šlo ven. Protože jsem si říkala – jestli on si tohle myslí… nebo jestli bude vědět, že já jsem se schovávala, takže on se bude také schovávat, tak to nejde. Prostě si musíme nalít čistého vína ve všem. Ať se lidé nebojí plakat před dětmi.
Za jak dlouho se člověk nadechne a ucítí znovu tu trávu a slunce?
Nevím, jestli to mám vystopované, ale přišly momenty, které mě načapaly, že to nemám vyčištěné. Přišly mnohokrát. A i když jsme o tom doma stokrát mluvili, nic nebylo tabu, tak jsem si uvědomila, že i ti moji hoši mají něco nevyplakaného a nevyřčeného. Hrozně jim držím palce a myslím, že jsou strašně stateční. Teď, když začali hrát a dostali se do toho hereckého prostředí, tak se našlo spoustu kamarádů, kteří Mirka znali strašně dobře – věděli, co dělal, co nedělal, jaký byl a jaký nebyl. Vždycky za mnou přilítli: „Mami, tam byl ten a ten a vyprávěl to a to.“ Bylo toho tolik! Třeba Mirkův velký životní kamarád – prý – já jsem o něm nikdy v životě neslyšela. Takže tohle byl velký tlak a oni to všechno musí ustát.
Naštěstí tady mají ještě svoji sestru Danielku, která je z Mirkova prvního vrhu, jak já říkám. Je to bezvadné děvče a mají se tady navzájem, to je moc príma. Ona to měla v tu chvíli o moc těžší, protože jí bylo deset nebo dvanáct let. Na druhou stranu si na Mirka víc pamatuje, ví toho víc. V ten okamžik to pro ni bylo velmi těžké, byť si to ty děti úplně neuvědomují. Uvědomí si to později.
Ale říct se jim to musí, že?
Určitě. Nejsem na žádné milosrdné lži. Pravda je jaká je, a my se s tím musíme nějak srovnat.
Petře Jungmanové pomohla krizi překonat práce
Za jak dlouho jsi mohla jít pracovat?
Já jsem pracovala hned, zrovna jsem začala točit Ulici. Zrovna to tak přišlo a ono je to dobře, protože práce je lék.
Takže čím víc práce, tím lepší?
To zase nevím. Byla jsem také ráda, že jsem měla čas na kluky. Ale mít to svoje, to je určitě dobré.
Vůbec jsem si neuvědomila, jak musí být těžké, když tobě a tvým synům někdo Mirka neustále připomíná. Musela jsi přijít na plac a všichni se na tebe sesypat.
Oni byli velmi citliví. Domlouvali jsme se, že já začínám točit, stalo se to opravdu v ten okamžik, a tam kolem toho všichni velmi citlivě našlapovali. Tam to bylo perfektní. Jen jsem si uvědomila, že když jsi v té situaci, musíš ji zvládat a musíš jít dál, tak jsem si ani neuvědomovala, jak hrůzné to je, když si představím, že to prožívá někdo vedle mě. Kdybych si uvědomila, že tahleta ženská zůstala se dvěma dětmi, řekla bych si, jak je to hrozné. Ale nebyl ani čas nad tím tak přemýšlet, a zaplaťpánbůh za to.
Ono s těmi dvojčaty asi není čas na nic.
Je to krásné. Já jsem byla šťastná a jako máma dodneška jsem.
Synové Petry Jungmanové a Vladimíra Dlouhého chtějí hrát
Když jsi se dozvěděla, že čekáte dvojčata, byl to šok?
My jsme to měli za asistence lékařů a já jsem si to hrozně přála – aby to vyšlo a aby došly obě dvě.
No ale potom v tom provozu…
No, navíc prvorodička a mít dvojčata! To je prostě síla. Kdybych měla nějakou zkušenost, tak bych některé věci vůbec neřešila. V Činoherním klubu si dvojčata vzali pod křídla v Hráčích – zkoušení se všemi těmi herci! Nedávno se na ně byl pan doktor podívat a já mám hroznou radost, že tam byl.
Jak moc se člověk vyděsí, když obě dvojčata přijdou a řeknou, že chtějí hrát a jít na konzervatoř?
Já jsem tam zrovna něco hrála a všichni říkali: „Půjdou kluci na konkurz?“ Já jsem nevěděla, že se dělá konkurz. Po gymnastice za mnou někdy chodili do divadla, tak jsem říkala: „Kluci, tady se dělá konkurz, chcete?“ Chtěli. Vzali Jiříka a jeho spolužáka, který byl také hrozně šikovný. Janík byl vždycky hrozný drobínek, takže říkali: „On je hrozně šikovný, ale je nejmenší.“ Jenže Ondřej, ten druhý chlapec, brzy odrostl, takže on do té role naskočil místo něj jako alternace bráchy.
To jim bylo kolik?
Osm Jirkovi a dva roky na to do toho naskočil Janík. Později si je vzali i do další inscenace. Takže – když to milují? Tak jim můžu jen fandit a držet palce.
Upřímně, s geny svých rodičů oni nemají jinou možnost.
Nebyla by to škoda? Třeba k tomu také dojdou, že mohou dělat i jiné věci. Hlavně, ať dělají, co je baví, co je naplňuje, a jsou šťastní. Ten náš kumšt není tak jednoduchý, není snadné se tím uživit a dělat to.
Díky sportu synů našla Petra Jungmanová nového partnera
Není tajemstvím, že jsi po smrti Vladimíra znovu našla lásku. A prý ti partnera našli tvoji synové. Jak k tomu došlo?
Janík se přihlásil do florbalového oddílu, kroužku, který probíhal na škole, aniž by ještě měl čas tam chodit, protože chodili na gymnastiku. Tu jsme už finišovali a chtěli jsme dodělat závody, aby netrhali partu klubu. Ale on už se tam přihlásil. Zavolala jsem tam, že zatím bohužel nemůže chodit, ale jestli může začít třeba později. Ozval se sympatický hlas: „Jasně, ozvěte se, až budete chtít.“ Potom se tak stalo a vyšlo to úplně přesně – v gymnastice trenér blbnul, začínal být hrozně nepříjemný, byl zaměřený jen na výkon. Do toho, že Jirka také začne chodit na florbal, protože by to chtěl zkusit. „Nevadilo by, že by začal chodit i ten druhý? A nevadí, že budou začínat později a budou pozadu?“ „Ne, vždyť to děláme jenom pro radost, mě to baví a jsem šťastný, že to baví i ty děti.“ Mluvil mi z duše, takhle to začalo. Potom jsem si musela zjistit, jestli je volný – tak náhodou byl.
Dřív se líbil klukům nebo tobě?
No tak oni začali na ten trénink chodit. A já jsem ho viděla – a byl to sympoš. Hlavně ten jeho hlas v telefonu. Později jsem zjistila, že je to bezvadný chlap. A ta děcka ho mají tak ráda! Jela jsem s nimi na zápasy, on něco řekne a všechny ty hlavy se na něj obrátí. Je férový, bezvadný. Jsem šťastná, že je se mnou a že má na mě ještě nervy.
O čem dalším promluvila Petra Jungmanová:
- Proč se vrátila do Kladna, když se syny zůstala sama
- Jak si užívá roli Hello Dolly
- Jak vzpomíná na své kariérní začátky
- V čem vidí přínosy Montessori výuky
- Jak vypadá její práce v saunovém světě
Na unikátní archivní fotografie Vladimíra Dlouhého a Petry Jungmanové se můžete podívat v naší fotogalerii.
