Facebook
Instagram
Akce Jizerka je smutnou připomínkou poválečného nástupu komunistů. Byl červenec roku 1949 a sedm československých skautů, členů Junáka, se připravovalo na svůj velký životní krok. Život v republice, kde si vzali vládu komunisté a začali řídit všechno, je vůbec nelákal. Jenomže přejít hranice legálně bylo téměř nemožné. Volili ilegální útěk, ale nedokázali ho utajit...
Když se po únoru 1948 pustili komunisté do zjišťování, jak žijí lidé v republice, aby se snad náhodou někde neobjevily jiné než ty oficiální myšlenky, začali i všechno kontrolovat. A dohled chtěli mít také nad volným časem národa. Proto bylo nemožné, aby se skauti scházeli „jen tak”, bylo potřeba je zařadit a jejich organizace najednou spadala do Československého svazu mládeže. Jenomže to už nebyl Skaut...
Komunismus skautům nepřeje
Důvodů, které vedly skupinku nespokojených k rozhodnutí opustit republiku, bylo samozřejmě víc. Jisté ale je, že nechtěli zradit skautské zásady, které by pod vládou komunistů mohli dodržovat jen velmi těžko. Byli mezi nimi i tací, kteří měli s tehdejším režimem svoje vlastní neblahé zkušenosti, a kdyby tady zůstali, pravděpodobně by skončili ve vězení. Většinou šlo o mladé lidi kolem 18 let, jen jejich vedoucí Jiří Hába už překročil třicítku.
Dvojitý agent Západu a StB?
Přejít hranice ale nebylo nic jednoduchého. Vojáci je hlídali bedlivě, a tak bylo potřeba najít někoho, kdo se v téhle disciplíně dobře vyzná a budou se na něj moci spolehnout. Vybrali si Jiřího Hilgera, o němž byli přesvědčeni, že je agentem západní rozvědky. Bohužel se velmi spletli, a i kdyby snad Hilger skutečně s Američany spolupracoval, stejně tak na druhou stranu pravděpodobně donášel československé Státní bezpečnosti. Skupinka mladých lidí, kteří se jen snažili dostat na svobodu, narazila podle mínění Radomila Raji, jednoho z přeživších, na dvojitého agenta a to se jim stalo osudným.
Střílení na skauty
Skauti se v červenci vydali směrem k hranicím. Nebylo by nic divného na tom, kdyby se mladíci na několik dní chtěli utábořit v přírodě, na úbočí Vlašského hřebene. Jenže tou dobou už o jejich úmyslech věděli příslušníci Státní policie a sledovali je.
„Oni to udělali ještě šikovným způsobem, aby se neproláklo, že to je jaksi zorganizovaný, tak se najednou v těch kotárech objevil jakýsi Slovák a že hledá koně. Což byl nesmysl, oni ho tam nasměrovali, aby se k nám dostal. Tak ještě jsem ho vyvedl s tím kamarádem z lesa. Oni tvrdili, že to vyzradil ten Slovák, což byl tedy nesmysl, páč oni o tom věděli perfektně předem. Takže ráno to po třech hodinách potmě obstoupili. Dostali rozkaz, až se bude rozednívat, uvidí kontury stanů a bude trochu vidět, tak aby zahájili palbu a vystříleli to tam,“ vyprávěl po letech pro projekt Paměť národa Radomil Raja, který přežil jak útok, tak i následné vězení.
Soudruzi, neprasečte
Na sedm mladých lidí si přijely počíhat tři stovky ozbrojených členů Státní bezpečnosti a Sboru národní bezpečnosti. Tři sta vycvičených chlapů proti hrstce převážně dětí. Skauti neměli žádnou šanci. Nad ránem 24. července se kolem jejich tábořiště ozvala střelba. Jiří Hába vytáhl pistoli, ale kulomety, které měli „strážci pořádku” pro všechny případy s sebou, byly rychlejší a účinnější. V nastalém zmatku by byl postřelen Radomil Raja. Všichni mladíci si pak museli lehnout na zem, ale ani to jim nepomohlo. Jednoho z nich, Tomáše Hübnera, bezbranného chlapce ležícího na zemi, jednoduše zastřelili. Ani další se ale nevyhnuli krutému týrání. Jednomu prostřelili nohy, dalšího zasáhli také. Jen nutnost přivést na vedení živé narušitele, které by bylo možné vyslechnout a exemplárně potrestat, zachránila zbývajícím skautům život. Raja vzpomíná na větu, která zabránila smrti všech chlapců. Někdo z příslušníků řekl: „Soudruhu či soudruzi, neprasečte, potřebujeme také nějaké živé.“
Soud a odsouzení
Zraněné skauty odvezli do nemocnice na ošetření a pak už putovali do vazby, před soud a do vězení. Padly tresty od dvou a půl roku až do dvaceti let. A nebyli sami, kdo byl odsouzen. V souvislosti s jejich pokusem o útěk byli zatčeni i další lidé z Jizerských hor, kteří o akci věděli. Nikdo nesměl zůstat na pochybách, že se mu dobře žije tady a rozhodně nechce odejít nikam jinam…
Jak to ospravedlnit?
Národu pak bylo vysvětleno, o jak nebezpečnou skupinu šlo. Plánovali prý ozbrojenou akci, převrat, likvidaci vodní nádrže, což by jistě způsobilo ohromnou katastrofu. I tak dokázal režim ospravedlnit zvěrstvo, kdy se na sedm mladých skautů vrhly stovky policistů. K žádným vraždám ze strany útočníků pak prý nedošlo, podle oficiální verze se totiž Jiří Hába zastřelil sám poté, co vlastní zbraní usmrtil Tomáše Hübnera...
Hilger za hranicemi
Jako jedinému se nakonec podařilo z Československa utéct Jiřímu Hilgerovi, i když ne při této příležitosti. To byl podle mnohých také důkaz o jeho spolupráci s režimem. S mrtvými skauty se jejich rodiny ani nemohly rozloučit. Komunisté je nechali zakopat na tehdy utajeném místě, aby se jejich hroby nemohly stát symbolem odporu proti nové, zajisté lepší a vzkvétající společnosti.
Čekání na slušný pohřeb
„Hrobníkem tam (v Hejnicích, pozn.) byl Němec, takový slušný člověk, starší pán. Oni byli vysvlečení donaha. On je odmítl pohřbít, říkal, takhle se nepohřbívalo ani za války, museli tak na ně něco dát. Zakopali je tedy na hejnickém hřbitově jako psy, on musel podepsat mlčenlivost, že nikomu nic nesdělí. Byl slušný, takže nám to řekl. Zjistili jsme po roce 1990, kde leží, provedla se exhumace, aspoň jejich ostatky se dostaly do hrobů jejich rodičů.
Co je na věci největší tragédie vedle těch lidských životů? Poněvadž nebyli odsouzení, nemohli být ani rehabilitováni, ani jejich rodinám se nikdo po devadesátém roce neomluvil,“ říká trpce Radomil Raja a dodává: „Bylo takový heslo: Když padne hlava cizí, tak problémy zmizí. Tak se likvidovaly myšlenky lidí, pokud možno s jejich nositeli.“
Diverzanti v Jizerských horách
A jak o celé akci informovala tehdejší média? „24. července v časných ranních hodinách byl soustředěn útok jednotek Sboru národní bezpečnosti k likvidaci nebezpečné skupiny diverzantů operujících v Jizerských horách. Na základě upozornění slovenského lesního dělníka byla ve spolupráci frýdlantské a liberecké služebny SNB zahájena akce Jizerka směřující proti zrádcům a rozvratníkům, kteří se zde opevnili v několika bunkrech a chystali se pomocí pancéřových pěstí a dalších zbraní – a pod vedením agenta CIA – podpořit připravovaný protivládní převrat. Diverzní skupina byla v lesích vypátrána, obklíčena a k dobytí bunkrů, ze kterých diverzanti zahájili palbu, musely být použity i dva lehké kulomety. Část vzbouřenců se po dlouhém boji vzdala, ale jejich vůdce Jiří Hába jednoho ze vzdávajících se záškodníků Tomáše Hübnera zezadu zastřelil a potom sám spáchal sebevraždu. Robert Hofrichter, Josef Veselý, Jindřich Kokoška, Jiří Majer a Radomil Raja byli zatčeni.
Jak se dalším vyšetřování prokázalo, plánovali záškodníci např. přepady služeben SNB v okolí, dále vyhození Kořenovské elektrárny do povětří a další podvratné akce... Tito zaprodanci západních imperialistů si zaslouží exemplární potrestání, aby bylo jasno, že podobným protisocialistickým živlům a rozvratníkům v našem lidově-demokratickém zřízení pšenka nepokvete!“
Také se vám zdá, že jde o dva docela jiné příběhy?
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Akce Jizerka
Česká televize: Po stopách třetího odboje - Do zbraně
Paměť národa: Radomil Raja
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
