Facebook
Instagram
Francie používala gilotinu až do roku 1977, byla totiž považována za humánní a velmi výkonný popravčí nástroj. Zároveň sloužila pro pobavení obyvatel lačnících po krvi a senzaci. Jak ale vůbec vypadal takový den s gilotinou? A co se dělo, když měl někdo příliš tučný krk a ostří jej nedokázalo usmrtit ani popáté?
Lidé pohlíželi na veřejné popravy různě. Někdo byl přitahován jejich brutalitou, jiný se zase na náměstí setkal se svými známými a než přivedli vězně k popravě, stihl si poslechnout všechny nejnovější drby. Ať tak, či onak, bylo ta společenská událost.
Dámský klub pletení
Říkalo se jim tricoteusy a nejprve se setkávaly na veřejných shromážděních, kde debatovaly o vládě. To se však nelíbilo úředníkům a brzy jim jejich kratochvíli zakázali. Ženy se tak přesunuly ke gilotinám. Zatímco do přistaveného košíku padala jedna hlava za druhou, ony nevzrušeně pletly, povídaly si a nadávaly, že na nich přistálo zase pár kapek krve těch „zatracených aristokratů”. A kdo chtěl, mohl si od nich koupit hezký upomínkový předmět.
Poprava jako společenská událost
Lidi přihlížející popravě bylo možné rozdělit do dvou skupin. Ta první lačnila po senzaci a krvi, ráda se také vysmívala odsouzeným. V druhé skupině se lidé chovali mnohem civilizovaněji. Celému procesí přihlíželi s úctou. Pokud převládalo takové publikum, bylo prakticky slyšet jenom mumlání kněze, který vězně doprovázel na jeho poslední cestě. Důležitá také byla poslední slova. Někdo tvrdil, že je nevinný, druhý se dovolával pomsty od Boha. Marie Antoinetta využila tento čas na omluvu svému katovi, kterému nechtíc šlápla na nohu.
K samotné exekuci se tak přistoupilo až po nezbytných formalitách světského i duchovního charakteru. Samotný popravčí se musel psychicky obrnit. Jeho starostí měl být pouze bezchybný chod vraždícího stroje. Kdyby cítil vinu za každý ukončený život, zbláznil by se. Gilotina popravovala s takovou rychlostí, že samotný úkon trval jen krátký okamžik. Z davu se tak prý občas ozývaly výkřiky: „Vraťte nám starou dobrou šibenici!”
Komplikovaná poprava Ludvíka XVI.
O smrti Ludvíka XVI. koluje mnoho mýtů. Některé z nich praví, že měl zemřít ihned po spuštění ostří gilotiny. Další zase tvrdí, že měl příliš silný krk. Ostří mu prý useklo jen část hlavy a čelisti. Zbytek měl být dokonán ruční sekerou.
Starý způsob stínání hlavy se měl použít i u jednoho odsouzence, který šel na popraviště ve městě Pamiers. Gilotina do jeho krku narazila celkem pětkrát, ale hlava ne a ne spadnout do košíku. Muž prý toho využil a pokusil se o útěk. Kdosi jej ale chytil za rukáv. Trhnutím se mu uvolnila již tak rozedraná kůže na krku, načež krví postříkal přední řady diváků. Kat se na to už nemohl dívat, popadl sekeru a jedním švihem odsouzence usmrtil.
Co se děje po smrti?
Někteří kati rádi předváděli před lidmi hlavy odsouzenců. Totéž se stalo i v případě Charlotte Corday, která byla popravena v roce 1793. Kat zvedl její hlavu do výšky a plácl ji přitom po tvářích. Jeden z přihlížejících měl poté vypovědět šílenou historku. Výraz v jejím obličeji prý napovídal tomu, že si ještě nejméně po dobu jedné minuty uvědomovala, co se děje. Je to možné?
Zdroje informací:
Ranker.com: What is was like to watch a beheading by guillotine
