Václav II.: Psychicky nemocný král se nechával zavěsit ke stropu a omdléval před kočkami

Fóbie z koček se nazývá gatofobie. Stejně jako i dalšími, trpěl Václav také strachem právě z koček
Zdroj: Wikimedia Commons, Public domain
Václav II. se dožil pouhých 34 let. Na mnoha obrazech bychom mu ale hádali spíše vyšší věk. Jak doopravdy vypadal a jak moc se na něm podepsaly útrapy, které si musel prožít v dětství? Jisté je, že v dospělosti trpěl mnoha psychickými poruchami, které ztěžovaly život jak jemu samotnému, tak i jeho okolí. Jejich výčet by byl velmi dlouhý.Král Václav II. to neměl jednoduché. Trápilo ho mnoho fobií, které mu znepříjemňovaly život.Na první pohled rozhodný panovník se bál bouřky a děsil se otravy jídlem.Jeho dětství bylo spíš utrpením a dospělost v tom jen pokračovala. Tomuto muži s šedivým plnovousem mohlo být kolem třiceti let. + 1 fotka+ 2 fotky

Václav II., český a polský král, se narodil Přemyslu Otakarovi II. a ženě Kunhutě 27. září 1271. I když byl předurčen pro vladařský život, byl to člověk jako každý jiný a se svými fobiemi, úzkostmi a depresemi by mohl dnes zaměstnat celou kliniku psychologů a psychiatrů. Přesto usedl na královský trůn hned ve dvou zemích.

Zdeňka Nezbedová
Zdeňka Nezbedová 04. 02. 2021 11:00

S nějakým druhem fobie se potýká většina lidí, u panovníka bychom ale většinou očekávali pevnost, kterou hned tak něco nezboří. Václava však přemohly například i obyčejné kočky. Tento problém se nazývá gatofobie a lidé, kteří jí trpí, nesnesou kočky ve své blízkosti. Při silnější fobii jim vadí i pocit, že by se mohly objevit. Václav II. trpěl už v momentě, kdy jen zaslechl kočičí mňoukání, a pohled na blížící se zvíře, které většina ostatních lidí považuje za mazlíčka, jej často dovedl až k mdlobám. Jak snadné mohlo být přemoci takového panovníka. S trochou štěstí a vynalézavosti bylo možné zvítězit na pomyslném bojišti i s nepočetnou armádou koček…

Hlavně aby nepřišla bouřka

Dalším problémem, s nímž se musel panovník po celý život vyrovnávat, byl nepřekonatelný strach z bouřek. Jakmile se taková hrůza blížila, uchýlil se prý do kaple, kde se zoufale modlil za svůj život a klid. Ke keraunofobii, jak se odborně strach z bouřek a blesků jmenuje, totiž musíme připočítat i brontofobii – obavu z hromu. Obavy ze smrti i jiným způsobem ho vlastně provázely celým jeho nedlouhým životem. Přímo děs v něm vyvolávala například neustálá obava z otravy jídlem. Pověstné jsou scény, kdy se panovník nechával zavěsit ke stropu za nohy, aby mohl lépe vyzvrátit obsah žaludku ve chvíli, kdy se začal znovu strachovat o svůj život.

Týral sám sebe

Jestliže se ale Václav II. na jednu stranu takto chorobně strachoval o svoje bytí, na druhou stranu neváhal svému tělu ubližovat. Stávalo se tak ve chvílích, kdy uznal, že pochybil. Pak byl schopen pro nápravu své hříšné duše trápit tělo plamenem svíčky až do té míry, že utrpěl silné popáleniny, jindy zase držel hladovku. Byl to důsledek jeho zbožného života, který překračoval i ty nejvyšší hranice. Obával se utrpení po smrti, proto raději trestal tělo za nedostatky duše vlastnoručně ještě na tomto světě.

Maniodepresivní psychóza

Václav II. se dokázal dlouhá období utápět ve smutku a depresích, které ale později na čas střídala dobrá nálada, energie na rozdávání a velmi plodné (po všech stránkách) období. Jde o typický příznak další duševní choroby, takzvané maniodepresivní psychózy. Uvědomíme-li si, že šlo o panovníka, na jehož rozhodování často závisely osudy celé země, muselo jít o opravdu zvláštní dobu.

Dědictví po předcích

Václav II. ale v životě nedostal na vybranou. Genetika mu pravděpodobně klidnější život nenabízela. Při pohledu do jeho rodokmenu najdeme otce Přemysla Otakara II., jehož občasné zuřivé a kruté chování odborníci dnes označují jako agresivně psychopatické. A dědeček Václav I.? To byl také známý „sběratel duševních poruch”. Obával se osamělosti, děsil jej zvuk zvonů a pravděpodobně by vůbec neusnul, kdyby ze svého lůžka spatřil jen jediný zlatý předmět. Je tedy celkem jasné, kde se vzal prazáklad Václavových problémů.

Kruté dětství

I kdyby se ale narodil docela zdráv, události, které se kolem něj seběhly už v dětství, by asi nemohly nechat chladným a vyrovnaným nikoho. Otce mu zabili, když byl ještě malý. Následovalo uvěznění i s matkou, která utekla a syna nechala samotného za mřížemi v rukou jeho bratrance, který s ním nezacházel nijak ohleduplně. Pozdější návrat za matkou se také nevydařil podle jeho představ a pak už přišly na řadu vladařské povinnosti. Bylo možné se s tím vším vyrovnat a zůstat bez následků?

Geniální mozek

Co ale příroda upřela králi Václavu II. na odolnosti duše, to mu na druhou stranu přidala na inteligenci. Ačkoliv neuměl číst ani psát (pravděpodobně se to neměl v mládí vinou překotných událostí kdy naučit a později to nedohnal), jeho paměť byla neuvěřitelná. I bez možnosti studia z knih se naučil cizí jazyky, například latinsky prý hovořil doslova dokonale. Jeho paměť měla být tak vynikající, že co viděl nebo slyšel, to nikdy nezapomněl. Na jednu stranu jde o schopnost, kterou mu lze závidět, na druhou stranu mu to pravděpodobně muselo způsobovat ohromné útrapy. Jeho zážitky totiž rozhodně nebyly jen příjemné – a nést si prožité hrůzy v živé paměti po celý život muselo být utrpení.

Jaký tedy byl život Václava II.? Byl to život plný moci a bohatství, nebo naopak hrůzy, bezmoci a neštěstí?

Zdroje: 

Dvojka.rozhlas.cz

Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné

Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné

Související články

Další články