Facebook
Instagram
Václav II., český a polský král, se narodil Přemyslu Otakarovi II. a ženě Kunhutě 27. září 1271. I když byl předurčen pro vladařský život, byl to člověk jako každý jiný a se svými fobiemi, úzkostmi a depresemi by mohl dnes zaměstnat celou kliniku psychologů a psychiatrů. Přesto usedl na královský trůn hned ve dvou zemích.
S nějakým druhem fobie se potýká většina lidí, u panovníka bychom ale většinou očekávali pevnost, kterou hned tak něco nezboří. Václava však přemohly například i obyčejné kočky. Tento problém se nazývá gatofobie a lidé, kteří jí trpí, nesnesou kočky ve své blízkosti. Při silnější fobii jim vadí i pocit, že by se mohly objevit. Václav II. trpěl už v momentě, kdy jen zaslechl kočičí mňoukání, a pohled na blížící se zvíře, které většina ostatních lidí považuje za mazlíčka, jej často dovedl až k mdlobám. Jak snadné mohlo být přemoci takového panovníka. S trochou štěstí a vynalézavosti bylo možné zvítězit na pomyslném bojišti i s nepočetnou armádou koček…
Hlavně aby nepřišla bouřka
Dalším problémem, s nímž se musel panovník po celý život vyrovnávat, byl nepřekonatelný strach z bouřek. Jakmile se taková hrůza blížila, uchýlil se prý do kaple, kde se zoufale modlil za svůj život a klid. Ke keraunofobii, jak se odborně strach z bouřek a blesků jmenuje, totiž musíme připočítat i brontofobii – obavu z hromu. Obavy ze smrti i jiným způsobem ho vlastně provázely celým jeho nedlouhým životem. Přímo děs v něm vyvolávala například neustálá obava z otravy jídlem. Pověstné jsou scény, kdy se panovník nechával zavěsit ke stropu za nohy, aby mohl lépe vyzvrátit obsah žaludku ve chvíli, kdy se začal znovu strachovat o svůj život.
Týral sám sebe
Jestliže se ale Václav II. na jednu stranu takto chorobně strachoval o svoje bytí, na druhou stranu neváhal svému tělu ubližovat. Stávalo se tak ve chvílích, kdy uznal, že pochybil. Pak byl schopen pro nápravu své hříšné duše trápit tělo plamenem svíčky až do té míry, že utrpěl silné popáleniny, jindy zase držel hladovku. Byl to důsledek jeho zbožného života, který překračoval i ty nejvyšší hranice. Obával se utrpení po smrti, proto raději trestal tělo za nedostatky duše vlastnoručně ještě na tomto světě.
Maniodepresivní psychóza
Václav II. se dokázal dlouhá období utápět ve smutku a depresích, které ale později na čas střídala dobrá nálada, energie na rozdávání a velmi plodné (po všech stránkách) období. Jde o typický příznak další duševní choroby, takzvané maniodepresivní psychózy. Uvědomíme-li si, že šlo o panovníka, na jehož rozhodování často závisely osudy celé země, muselo jít o opravdu zvláštní dobu.
Dědictví po předcích
Václav II. ale v životě nedostal na vybranou. Genetika mu pravděpodobně klidnější život nenabízela. Při pohledu do jeho rodokmenu najdeme otce Přemysla Otakara II., jehož občasné zuřivé a kruté chování odborníci dnes označují jako agresivně psychopatické. A dědeček Václav I.? To byl také známý „sběratel duševních poruch”. Obával se osamělosti, děsil jej zvuk zvonů a pravděpodobně by vůbec neusnul, kdyby ze svého lůžka spatřil jen jediný zlatý předmět. Je tedy celkem jasné, kde se vzal prazáklad Václavových problémů.
Kruté dětství
I kdyby se ale narodil docela zdráv, události, které se kolem něj seběhly už v dětství, by asi nemohly nechat chladným a vyrovnaným nikoho. Otce mu zabili, když byl ještě malý. Následovalo uvěznění i s matkou, která utekla a syna nechala samotného za mřížemi v rukou jeho bratrance, který s ním nezacházel nijak ohleduplně. Pozdější návrat za matkou se také nevydařil podle jeho představ a pak už přišly na řadu vladařské povinnosti. Bylo možné se s tím vším vyrovnat a zůstat bez následků?
Geniální mozek
Co ale příroda upřela králi Václavu II. na odolnosti duše, to mu na druhou stranu přidala na inteligenci. Ačkoliv neuměl číst ani psát (pravděpodobně se to neměl v mládí vinou překotných událostí kdy naučit a později to nedohnal), jeho paměť byla neuvěřitelná. I bez možnosti studia z knih se naučil cizí jazyky, například latinsky prý hovořil doslova dokonale. Jeho paměť měla být tak vynikající, že co viděl nebo slyšel, to nikdy nezapomněl. Na jednu stranu jde o schopnost, kterou mu lze závidět, na druhou stranu mu to pravděpodobně muselo způsobovat ohromné útrapy. Jeho zážitky totiž rozhodně nebyly jen příjemné – a nést si prožité hrůzy v živé paměti po celý život muselo být utrpení.
Jaký tedy byl život Václava II.? Byl to život plný moci a bohatství, nebo naopak hrůzy, bezmoci a neštěstí?
Zdroje:
Dvojka.rozhlas.cz
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
