Prvorepubliková legenda Rudolf Deyl starší: Přinutili ho veřejně odsoudit atentát na Heydricha. Buď to, nebo mučení

Prvorepubliková legenda Rudolf Deyl starší: Přinutili ho veřejně odsoudit atentát na Heydricha. Buď to, nebo mučení
Zdroj: Wikimedia Commons, Public domain

Slavný prvorepublikový herec Rudolf Deyl starší byl Němci donucen veřejně odsoudit atentát na Heydricha. Měl přitom jen dvě možnosti – podvolit se, nebo si podepsat rozsudek smrti... Zvolil život. Smrt si ho pak našla až ve vysokém věku 96 let, skonal 16. dubna 1972.

Zdeňka Nezbedová
Zdeňka Nezbedová 16. 04. 2021 08:00

Rudolf Deyl starší se narodil 6. dubna 1876 a jako většina herců té doby své první zkušenosti získával u kočovných společností, včetně společnosti Pavla Švandy ze Semčic. Herectví ho zaujalo natolik, že se vydal na Ottovu hereckou akademii do Vídně a odtud putoval do několika jugoslávských divadel. Po pár letech se vrátil do Čech, působil v plzeňském divadle Vendelína Budila a odtud už jeho cesta vedla přímo do Národního divadla. Zároveň působil jako profesor na pražské konzervatoři, psal romány, a jak jen mohl, sledoval ve Velké Chuchli koňské dostihy.

Atentát na Heydricha

Pocházel z generace, pro kterou bylo účinkování ve zlaté kapličce posvátné, a od takové práce se zkrátka neodchází. V Národním divadle působil Rudolf Deyl starší naplno až do svého odchodu do důchodu, pak zůstal na hostování. Jen chvíli poté, už v době druhé světové války, ale došlo k atentátu na Heydricha. Společností se šířil sílený strach, šílený hon na viníka a doslova povinnost atentát důrazně odsoudit. Nikdo nemohl tušit, kdy na něj přijde řada. A přišla i na Rudolfa Deyla…

Těžký úkol pro Rudolfa Deyla

Jednoho dne dostal již penzionovaný herec vzkaz, který nevěstil nic dobrého. Měl co nejrychleji přijít za ředitelem Národního divadla Ladislavem Šípem. Přišel a dostal opravdu nezáviděníhodný úkol: bylo nutné, aby herci jednohlasně odsoudili atentát na Heydricha. A právě on, nejstarší člen souboru, měl být tím, kdo přednese důležitý projev. Projev, který žádný vlastenec nechtěl ani poslouchat, natož aby byl tím, z jehož úst bude znít. Herec se samozřejmě snažil ohradit, jenomže marně...

Buď projev, nebo mučení

Deylovy námitky byly jedna po druhé smeteny ze stolu. Že zatím neznal text, který by měl přečíst? To nesmělo vadit. Nepomohlo ani to, že už byl v důchodu. Jeho angažmá v této věci si přál sám protektorátní rada Fritz Oehmke a zdálo se, že na jeho vůli se nic nezmění. A také že ne.

Herec o setkání s ním dokonce po válce vypovídal u soudu: „Zašel jsem do Černínského paláce k dotyčnému úředníku, ale sotva jsem se zmínil, že mně nepřísluší proslov přednésti, rozkřikl se na mne rada Oehmke, to že není sabotáž, ale přímo schvalování atentátu. Zazvonil a po příchodu gestapa mne krátce vyzval věc si do odchodu k bráně rozmyslet. Buď jít do Pečkárny, anebo číst.“ Německý úředník si jeho neochotu vysvětlil samozřejmě po svém a měl dost prostředků k tomu, aby stárnoucího herce donutil udělat to, co si usmyslel. A Rudolfu Deylovi není možné se divit, že se v takové chvíli podvolil.

Mohl Deyl odmítnout?

Z kanceláře Oehmkeho odešel pán v letech, herec, kterého diváci znali z jeviště našeho prvního divadla, v doprovodu příslušníků gestapa. Ti měli jasný rozkaz – buď jim Rudolf Deyl přislíbí, že udělá, co se po něm chce, nebo místo domů vyrazí na cestu do Petschkova paláce. Co by ho tam asi čekalo? Do známé a právem obávané mučírny gestapa se jistě nikdo dostat nechtěl. A tak Rudolf Deyl přislíbil přečtení prohlášení, které muselo být kvůli jeho odporu ještě upraveno tak, aby bylo „důraznější”. S jakými pocity asi musel toho dne odcházet do divadla? Cítil se ponížený, zneužitý, jako zrádce?

Atentát v Národním divadle

Zločinný atentát na pana zastupujícího říšského protektora SS obergruppenführera a generála policie Heydricha, jímž se ocitl v sázce celý osud našeho národa v době dnešní i budoucí měl jediný cíl – zničit vzájemnou důvěru mezi národem německým a českým, odvrátit pokračující dorozumění mezi nimi, a tedy zlomit i kulturní vzájemnost, jež se tak slibně začala rozvíjet,“ přednášel Rudolf Deyl starší s jistým patosem z jeviště Národního divadla. V hledišti seděli další herci, jeho přátelé a známí, ale spolu s nimi i ti, kteří rozhodovali o životě a smrti, o tom, koho nechají žít a koho ne. Mohl odmítnout? Kolik lidí by to skutečně dokázalo? Četl, ale číst nechtěl. O tom nakonec svědčí i jeho nejistota a přeřeky, kterých se dopustil. Ty se mu, jako zkušenému herci, jistě běžně nestávaly.

Přišel konec války a – jak se dalo čekat – Rudolf Deyl starší se ocitl před soudem. Zradil, nebo ne? Jeho argumenty nakonec jak soud, tak i jeho kolegové z profese uznali a na rozdíl od jiných mohl herecký důchodce alespoň částečně pokračovat ve své milované práci...

Zdroje informací: 

Wikipedia.org: Rudolf Deyl starší

Český rozhlas Dvojka: Bohéma nebyl jen Štěpánek. Osudový projev Rudolfa Deyla v Národním divadle před hajlujícími herci

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Související články

Další články