Facebook
Instagram
Nikdy nezapomeneme - tak zní název venkovní výstavy, kterou na místě zrušeného pomníku maršála Koněva v pražských Dejvicích připravila nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s Prahou 6. Odkrývá temné okolnosti sovětské přítomnosti u nás.
Výstava Nikdy nezapomeneme, kterou pořádá organizace Post Bellum, prostřednictvím textů, fotografií a audiovizuálního sloupu s dobovými záběry seznamuje návštěvníky s temnými osudy a zkušenostmi pamětníků. Jejich příběhy ilustrují roli Sovětského svazu v československých dějinách. Venkovní expozice je rozdělena do čtyř kapitol: Osvobození, Dozor, Vpád a Odchod. Texty na panelech jsou tak zaměřeny především na klíčové roky 1945, 1948, 1968 a 1991. Přístupná bude do konce ledna 2022.
Připravena je čtyřicítka pamětnických příběhů z databáze projektu Paměť národa, které budou tvůrci v průběhu roku obměňovat, aby akcentovaly letošní významná výročí, například třicet let od odsunu sovětských vojsk z Československa. Redakce Lifee.cz vybrala jako malou ochutnávku osudy tří pamětníků, jejichž rozsáhlejší svědectví pak můžete vidět právě na místě zrušeného pomníku maršála Koněva v pražských Dejvicích.
Ivan Kieslinger: Se zrcadlem proti tanku
Kieslingerovi bylo šestnáct, když se 5. května 1945 ozval rozhlas s výzvou o pomoc a propuklo pražské povstání. Oblékl si skautský kroj a vydal se do centra Prahy. Vyslali ho do Motola, tamní cvičiště ovládala německá posádka, v dalších dnech pomáhal bránit hlavní poštu v Jindřišské ulici, běhal mezi povstaleckými velitelstvími jako spojka, pomáhal při osvobozování města sovětskými vojsky.
Nafasoval i panzerfaust a ocitl se uprostřed ostrého pouličního boje na Václavském náměstí. Ukryl se na schodech do suterénu u pánských záchodků, kamarád mu dával velkým zrcadlem signály. "Německý tankista měl zřejmě smysl pro humor a zrcadlo mu z ruky vystřelil dělem. Kamarád zapadnul za roh, byl úplně bílý," vzpomínal Kieslinger později. Že válka skutečně skončila, pochopil ten den večer. "Asi tak kolem šesté večer se vyrojili domovníci a začali zametat sklo."
Petr Šída: Rusové mu prostříleli obě kolena
Petru Šídovi bylo v létě 1968 čtyřiadvacet let. Bydlel v Liberci. Osudného 21. srpna přežil jako zázrakem krveprolití u zdejší radnice, když sovětská okupační vojska začala pálit do davu. "První dávkou mi prostřelili obě kolena. Upadl jsem na zem, zaštítil jsem se trochu taškou. Postupně jsem schytal další rány," vzpomínal později.
Celkem ho zasáhlo sedm střel. Měl prostřelená obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo, poraněnou paži, ale hlavně - vážné zranění v oblasti pánve. Po náročné operaci se probral vedle dalších dvou vážně zraněných mladíků. Jednomu z nich, teprve čtrnáctiletému Miroslavu Bernardovi, sovětští vojáci prostřelili plíce, koleno, ruku a ustřelili triceps. Druhého, devatenáctiletého studenta Jana Šoltyse, přiskřípl tank, rozdrtil mu pánev, přelomil nohu a obě klíční kosti. Sám Petr Šída se z těžkých zranění léčil přes dva roky.
Dalibor Norský: Rusy vyhnal chytrým fíglem
Zástupce místního Občanského fóra Dalibor Norský vyjednával po revoluci odjezd Sovětských vojsk z Frenštátu pod Radhoštěm, kde byly dvě tisícovky ruských vojáků a stovky jejich rodinných příslušníků. Veliteli pluku Vladimíru Smirnovovi se z našeho území nechtělo, argumentoval logistickou náročností, odchod odhadoval na rok. Dalibor Norský nakonec použil důvtipný fígl.
"Řekl jsem mu, aby si uvědomil, že ve výhodě budou ti, kteří se do Sovětského svazu vrátí nejdříve. Pro ty budou místa v kasárnách, byty. Ale co ti další? Ti skončí někde v poli ve stanech," řekl Smirnovovi. Zabralo to, tři měsíce po revoluci odjel první vlak a po třech měsících nebylo po Rusech ve Frenštátu pod Radhoštěm ani památky. Tedy pokud nepočítáme zničené byty, půdu i řeku.
Další informace o výstavě:
Nezisková organizace Post Bellum
Projekt Paměť národa, Příběhy od Koněva
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
