Potyčky s policií i požehnání prezidenta Masaryka: Cesta žen k volebnímu právu nebyla jednoduchá

K volbám chodíme skoro každý rok a někdy se nám ani nechce. A často si neuvědomujeme, jak krátký čas z pohledu historie uběhl od chvíle, kdy k volebním urnám prvně směly se svými muži přijít i ženy. Tak třeba v Čechách, lépe řečeno v Československu, byla taková možnost ustanovena rok po vzniku našeho státu, tedy v roce 1919. Jsou ale státy, které byly už tou dobou napřed, a jiné, kde se s touto myšlenkou museli srovnávat mnohem déle.

Mohlo by Vás zajímat:

Flora Drummondová: Generálka v boji za ženská práva. Místo nabízeného příměří zvolila vězeňskou celu

První volební vlaštovka

Cesta za volebním právem pro ženy nebyla vůbec jednoduchá a ani krátká. Myšlenku, že jsou si muži a ženy rovni začaly hlasitě a cílevědomě prosazovat už ženy na svém sjezdu v Seneca Falls v roce 1848, ale s velkým úspěchem se rozhodně nesetkaly. Neodradilo je to a pokračovaly, až svého cíle o mnoho let později také dosáhly. Mezitím ale založily na konci šedesátých let 19. století Národní americkou asociaci za volební právo žen, která slavila první úspěch ve Wyomingu, kde se volební právo žen dostalo do ústavy v roce 1889. Následovaly další a další ženské organizace, jednou uznávané, jindy vysmívané, ale všechny měly jeden cíl – rovnoprávnost mužů a žen. 

Kdo je hlava rodiny?

Je ale pravda, že některé ženy měly možnost volit už dříve, většinou jim to však dlouho nevydrželo. Řeč je například o Švédsku, kde platilo volební právo pro ženy už v 18. století, ale jen v letech 1718–1772. Mimo to po určitou dobu volily také ženy na Korsice, na ostrově Man nebo třeba na Pitcairnových ostrovech. Také New Jersey dovolovalo v letech 1776–1807 ženám volit, ale tady šlo jen o svobodné majetné bělošky. V Siera Leoně to v roce 1792 vyřešili po svém – volit mohli všichni obyvatelé, kteří plnili úlohu hlavy rodiny. K urnám tak přišla třetina afrických žen...

Mohlo by Vás zajímat:

Oslavy MDŽ ve světě dříve a dnes: Boj za ženská práva, rudé karafiáty v Československu i mimózy pro Italky

Volební právo chybou v ústavě

Zajímavý případ se stal na Havaji, kde v roce 1840 přijali ústavu tamního království, která zřizovala Sněmovnu reprezentantů, volených obyvateli země. Ti hlasovali svými podpisy pod jednotlivými peticemi – a objevovaly se tam i podpisy žen. Jak se brzy ukázalo, tvůrci ústavy jen zapomněli ženám toto právo upřít, což napravili dalším dokumentem v roce 1852. Od té doby byl na Havaji opět „svět v pořádku” a volit mohli jen muži starší dvaceti let.

Průkopnický Nový Zéland

Jako první na světě fakticky, vážně a natrvalo přiznal ženám právo hlasovat ve volbách Nový Zéland v roce 1893. Jaká to asi musela být sláva a čest pro tamní ženy, které tehdy jako jediné mohly rozhodovat o budoucnosti své i svých dětí a nemusely jen čekat, jak za ně rozhodnou muži. Nový Zéland o devět let později následovala Austrálie, po dalších čtyřech letech Finsko (tady mohly ženy dokonce i kandidovat) a další severské státy, tedy Norsko, Dánsko a Island, se přidaly v letech 1913–1915. V roce 1917 je následovalo Rusko a v tom dalším také Německo, Polsko, Rakousko a Litva. Ve Velké Británii se za volební právo žen pral, a to doslova, Sociální a politický svaz žen, jehož členky válčily s policií pomocí bojového umění bartitsu a později do svého arzenálu zařadily také pumové atentáty. Stejně od roku 1918 mohly volit jenom ženy po třicítce, hranice spadla na 21 let až o dekádu později.   

Mohlo by Vás zajímat:

Charlotte Garrigue Masaryková: Trápily ji těžké deprese, přesto bojovala za práva žen až do konce

Čechoslováci a Masarykovi

A pak už 31. ledna 1919 přišla řada i na Československo. Ženy mohly nejen volit, ale i kandidovat, a tak se také hned v prvních volbách dostala Anna Matousková do křesla starostky ve Vědomicích. Ženy v Československu měly to štěstí, že se jejich volebního práva zastávaly takové osobnosti, jako byla třeba Alice Masaryková, dcera prvního prezidenta nově vzniklého státu, nebo novinářka Františka Plamínková, které pro tuto změnu udělaly opravdu hodně práce. Ostatně sám první československý prezident T. G. Masaryk byl velkým zastáncem rovnoprávnosti mužů a žen, takže i on takové snahy podporoval, jak jen uměl.

Mohla za to válka

Takový rozmach uznání rovnoprávnosti žen a mužů na konci druhého a ve třetím desetiletí minulého století bohužel nepřinesla argumentace za řečnickým pultem, ale krutá realita druhé světové války. Když mohly ženy – stejně jako dříve jejich muži, odvedení do války – pracovat v továrnách, starat se o celou rodinu a třeba i stavět domy, mohly přece také volit. A muži to postupně uznávali. I tak ale byly státy, kde si dali s rozhodováním načas. Musela přijít a také skončit válka, aby rovnoprávnost mužů a žen v tomto ohledu uznaly i takové státy, jako je Francie, Itálie nebo Maďarsko. Ze všech evropských zemí si pak na svoje volební právo počkaly ženy v Lichtenštejnsku – až do roku 1984! Po nich už následovaly jen Katar, Kuvajt a v roce 2015 také Saúdská Arábie.

Zdroje informací:

Wikipedia.org: Volební právo žen

Wikipedia org: Women's suffrage

Galerie Volební právo žen: Z pohledu historie pořád ještě novinka

+ 4 fotky + 5 fotek