Facebook
Instagram
Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler byli dva stateční muži, jimž se podařilo téměř nemožné. Za druhé světové války, 7. dubna 1944, uprchli z koncentračního tábora v Osvětimi a podařilo se jim předat nejen současníkům, ale i budoucím generacím zprávy o zvěrstvech vykonávaných nacisty...
Jak lze tušit, jméno Rudolf Vrba nezní příliš židovsky. A také že ne. Tento muž, jeden ze dvou statečných, který spolu s Alfrédem Wetzlerem uprchl z koncentračního tábora, se původně jmenoval Walter Rosenberg. Samotný útěk, i když byl nesmírně obtížný, ba téměř nemožný se podařil desítkám nebo možná i stovkám vězňů. To ale neznamená, že měli vyhráno...
Nejen utéct, ale hlavně přežít...
Jedna věc byla dostat se za ostnatý drát, na „svobodu”, a druhá na té zdánlivé svobodě přežít. Pokud takového vězně okamžitě nedostihli sami nacisté nebo jejich psi, čelili uprchlíci dalšímu nebezpečí. Ani lidé venku nemuseli mít pochopení, mohli je udat, neposkytnout jim jídlo nebo úkryt z celkem pochopitelné obavy o vlastní rodinu. Doba byla šílená a pomoc uprchlému trestanci znamenala rozsudek smrti pro široké příbuzenstvo. Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler ale 7. dubna 1944 překonali všechna protivenství a podařilo se jim utéct z Osvětimi až na rodné Slovensko.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Důležitá zpráva z Osvětimi
Na Slovensko se oba muži dostali ještě v dubnu a okamžitě podali podrobnou zprávu o chování Němců, o podmínkách v koncentračním táboře, o lidech, kteří tam přijížděli v transportech, a o všech hrůzách, které zažili. Vyprávěli o tom členům židovské rady v Žilině. Šlo o důležitou výpověď, jednu z prvních, kterou mohli přinést lidé, již víc než dobře věděli, co se skutečně dělo za plotem koncentračního tábora.
Kde to všechno začalo?
Rudolf Vrba, v té době ještě Walter Rosenberg, se s nespravedlivým chováním setkal již před deportací do tábora. Po vzniku samostatného Slovenského státu se na začátku války nevraživost proti Židům projevovala nejen v nižších platech za stejnou práci, ale i v dalších oblastech. Nerovnosti byly vidět všude a životní prostor Židů se neustále zmenšoval, až se začalo mluvit o ghettech, kam by měli být deportováni. Sedmnáctiletý mladík se vzepřel takovému osudu a rozhodl se odejít. Jeho původní cíl byla Velká Británie, kam se chtěl dostat přes Maďarsko. Jenže později si cestu rozmyslel a při návratu do vlasti jej zatkli nejprve Maďaři a potom slovenští pohraničníci, kteří ho odvezli do sběrného tábora. Walter Rosenberg se však nevzdal a utekl.
Vězeň číslo 44070
Štěstí ale neměl. V Topolčanech, kde původně žil a kam se také vrátil, jej znovu zatkli četníci a dopravili tam, odkud utekl, do tábora v Novákách. Odtud už byla jen jedna cesta – transport do koncentračního tábora. První zastavení Waltera Rosenberga bylo v Majdanku, odkud byl později odvezen do Osvětimi. Vězeň, kterému na ruku vytetovali číslo 44070 měl svým způsobem štěstí. Zanedlouho se dostal do takzvané Kanady, na místo, kde se přebíraly věci po zavražděných. I když ani tady nebyla žádná pohoda, dokázal přežít a odhalil další vrstvu této zrůdné nacistické operace. Kromě hromadných vražd šlo také o organizovanou krádež majetku všech, kteří prošli bránou tábora...
Setkání s Wetzlerem
Později, když dostal na starost „vykládat” přivážené vězně, kteří měli obvykle během několika hodin zahynout, v něm znovu ožila touha po útěku. Nešlo jen o záchranu vlastního života, ale také varovat ostatní před zrůdnými činy nacistického režimu. A to byla idea, která ho spolu s Alfrédem Wetzlerem, s nímž se tady setkal, dovedla až k cíli.
S pomocí přátel se jim podařilo mezi dvěma stráženými liniemi v táboře (vnější a vnitřní) vybudovat úkryt, kde přečkali tři dny. Tolik totiž obvykle trval poplach po zjištění, že ve vnitřní části při večerním sčítání chybí vězeň. Po třech dnech se jim podařil další husarský kousek. Dostali se ven, za ostnatý drát, na svobodu. Jejich cesta vedla okamžitě na Slovensko, aby mohli podat zprávu o hrůzách tábora.
Šokovaná Evropa
Rozběhly se další akce, už ne v režii zmiňovaných uprchlíků, ale ve vyšších vrstvách. Bylo nutné varovat, informovat, zabránit dalším vraždám. Jenomže to nešlo tak rychle, jak by bylo potřeba. I když se zpráva Vrby a Wetzlera brzy dostala do mnoha států Evropy, v Osvětimi a nejen tam do konce války ještě zahynuli tisíce nevinných lidí. Historikové ale předpokládají, že díky zprávě Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera se podařilo zachránit několik set tisíc lidí...
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Rudolf Vrba, Alfréd Wetzler
Paměť národa: Zpráva o velikém neštěstí. Příběh Rudolfa Vrby, který utekl s Alfrédem Wetzlerem z Osvětimi
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
