Facebook
Instagram
Janě nedávno zemřel manžel, se kterým plánovala mít dítě. Ještě předtím se však dohodli, že nechají zmrazit jeho sperma. Toho teď truchlící vdova hodlá využít. Miminko chce, a to i přesto, že na ni tchyně dennodenně útočí.
Věděli jsme, že to jednou přijde. Když manželovi před pěti lety diagnostikovali vážné onemocnění srdečního svalu, zhroutil se nám svět. Vždycky jsme doufali, že budeme mít rodinu, i proto Pavel přišel s tím, že mi během čekání na transplantaci srdce dá ten nejcennější dárek, který může – pro jistotu si nechá zmrazit sperma. „Až tu jednou, nedej bože, nebudu, dělej si s ním, co chceš,“ říkával a snil o tom, že pokud by se mi podařilo otěhotnět, zůstane tu po něm odkaz v podobě jeho syna nebo dcery.
Smrt sice čekáte, ale stejně se s ní nesmíříte
Ve chvílích, kdy Pavlovi bylo špatně, držela jsem ho za ruku a snažila se odpoutat jeho pozornost vymýšlením jmen pro miminko. Pokaždé se usmíval, dávalo mu to naději, a to navzdory tomu, že pro něj lékaři postupem času přestávali mít dobré zprávy. Dárce srdce pořád nebyl a během tohoto čekání na zázrak došlo u manžela k masivnímu krvácení a selhání několika dalších orgánů. Z nemocnice, kde byl trvale hospitalizován, již živý neodešel.
Člověk se na podobnou chvíli může připravovat, jak chce, ale realita je mnohem krutější. Šok střídá beznaděj, beznaděj zase šok. Ale život jde dál, musí. Rozhodla jsem se, že naše společné miminko chci, byť bude vyrůstat bez biologického otce. Vždyť mám přátele, maminku, tchyni. Všichni pomohou! Nebo aspoň tohle byla moje naivní představa. Ale to jsem se přepočítala.
Jsi hloupá a nezodpovědná, vynadala mi tchyně
Když jsem svůj nápad použít Pavlovy kryospermie představila rodině, radovala se pouze jedna její část – moje matka. Tchyně na mě hodila nechápavý pohled a suše pronesla: „To je vtip?“ Prý tak hloupou a nezodpovědnou ženskou už dlouho neviděla! „Na dítě budeš sama, já na nějakého pohrobka nejsem zvědavá, syna už mi to nevrátí,“ dštila síru.
Svoje slovní útoky následně ještě znásobila. Každý den volá a ptá se, jestli jsem konečně dostala rozum. Dokonce mi, a to bez mého vědomí, domluvila schůzku s psychologem. „Potřebuješ ho jako sůl, holka,“ pravila lakonicky.
Dítě chci, klidně i za ztrátu jedné babičky
Já se ale nevzdám. Proč bych taky měla? Se zesnulým Pavlem jsme se takto dohodli. Budu svobodná matka, jistě ne první ani poslední. A je to můj život, mohu s ním nakládat podle libosti. Aktuálně udržuji kontakt s kryobankou, která zmrazené spermie uchová po dobu pěti let. Doufám, že se jednoho dne stanu matkou Lindušky nebo Pavlíka. Že ona nebo on nebudou mít druhou babičku? Tak ať. Bez tchyně se obejdu a myslím, že i ona bez nás.
