Facebook
Instagram
Pozvání do talk show Na kafeečko s Miluškou Bittnerovou tentokrát přijala Marie Trávníčková, samoživitelka, která má pět dětí vlastních a čtyři v pěstounské nebo poručnické péči. Jsou mezi nimi také chlapec s Downovým syndromem, s mentální retardací nebo sourozenci, které otec zneužíval. A jak to maminka zvládá finančně?
Marie Trávníčková ze Škrdlovic nejprve děti mít nemohla. Číslovka se nakonec zastavila na devítce. Nejstarší dcera už studuje vysokou školu, nejmladší – osvojený – syn má tři roky a Downův syndrom. Mimo péči o devět dětí chodí Marie do civilního zaměstnání, ale věnuje se také neziskovým aktivitám pro pěstouny nebo maminky v nouzi.
Sama je přitom v současné sobě samoživitelkou, protože se nedávno rozvedla, a nutně potřebuje finance na nové devítimístné auto. S tím jí pomáhá aktuálně probíhající sbírka na dárcovské platformě Donio.cz. "Syn nastupuje na střední školu, dcera na osmileté gymnázium, takže to bude trochu horší. Včera si ze mě Zuzanka dělala srandu: „Mami, v září se musíš na chvilku stát milionářkou a potom to bude zase dobré,“ vypráví Marie v otevřeném rozhovoru s Miluškou Bittnerovou.
Marie Trávníčková je mámou devíti dětí
Marie, vy jste vždycky toužila po velké rodině?
Žádné konkrétní číslo jsem před sebou nikdy neměla, ale vždycky jsem chtěla mít alespoň tři nebo čtyři děti. Ze začátku jsme měli problém, protože jsem nemohla otěhotnět. Potom jsem změnila gynekologa a když jsem k němu poprvé přišla, tak mi oznámil, že jsem těhotná. „Snažím se dva roky otěhotnět, tak si ze mě nedělejte srandu.“ A on mi řekl, že jsem už ve třináctém týdnu, takže už mi ani neudělá krevní testy. Nechápala jsem, co se děje. Od té doby jsme si říkali, že mít více dětí je fajn. Když člověk nemůže mít ani jedno, není to příjemné. Záviděla jsem všem s kočárkem. A potom už se to dařilo pořád.
Jak se jmenovalo první miminko?
Lucka. Ta je nejstarší a teď studuje molekulární biochemii na Univerzitě Karlově. Nevím, po kom to má.
Druhé děťátko?
To je Michal a je mu devatenáct let. Ten začala pracovat v Jihlavě.
A žije s vámi?
Ano.
Třetí miminko?
Třetí je Jakub. Bude mu šestnáct let a bude nastupovat na rybářskou školu do Třeboně. Jsme po mnoho generací rybáři a myslivci, je to dědičná záležitost. Já jsem také myslivec.
Čtvrté dítě?
Čtvrtá byla Zuzka. Té je dvanáct let a nastupuje na osmileté gymnázium.
A mezi třetím a čtvrtým dítětem jste se rozhodli další adoptovat?
Zažádali jsme si o Kubíka, a když nám žádost schválili, věděla jsem už, že čekám Zuzanku. Ale museli jsme to tajit, protože bychom děti nedostali do pěstounské péče. 18. prosince jsme si přivezli Péťu, 10. února jsme dostali Vašíka s Davidem a 14. dubna se nám narodila Zuzka.
Rande v parku dětského domova
Manžel chodil do práce, že? Takže jste na to všechno byla sama.
Chodil do práce, ano. Ale mám úžasnou maminku, která mi pomáhala. Je pravda, že ona v té době ještě chodila do práce a já se jezdila starat o dědu.
Kolik hodin jste v té době naspala?
Chodila jsem spát stejně jako každý jiný člověk. Zuzanka byla stejně úžasné dítě jako Lucinka. Stačilo nakojit a ona spinkala třeba pět hodin.
Pojďme si všech devět dětí připomenout.
Lucka, Michal, Václav, David, Kuba, Péťa, Zuzka, Kačenka a Kuba.
Ptala jsem se vás před natáčením, zda si pamatujete jejich narozeniny. A pamatujete. Máte každý měsíc oslavu?
Máme tam i plonkové měsíce.
Co jste dělala předtím, než jste začala být máma na plný úvazek?
Vždycky jsem chtěla dělat učitelku v mateřské školce, ale s ohledem na moji výslovnost jsem z vysoké školy vždy dostala zamítavý posudek. V osmnácti letech jsem přes prázdniny pracovala v Nové Vsi u Chotěboře v dětském domově. Tam jsem dělala vychovatelku, byla to jako praxe pro školu, kterou jsem potřebovala. Tenkrát už jsem byla se svým manželem, a to už jsme se rozhodli, že bychom do toho jednou chtěli jít a nějakému dítěti pomoci. A první dítě, které jsme si vzali do péče, byl Péťa.
Váš – dnes už bývalý – manžel byl na stejné vlně?
Dá se říct, že ano. Chodila jsem do toho dětského domova na noční a na dvanáctky, takže za mnou jezdil, abychom se potkávali. Dala jsem děti spát a šli jsme se projít do parku. Naše první schůzky probíhaly hlavně tam.
Takže máte devět dětí a k tomu pracujete?
Ano. Ale jsem za tu práci ráda, protože se z rodiny na chvíli dostanu jinam a vyčistím si hlavu. Mám práci na poště moc ráda, je tam zase jiný kontakt s lidmi. Domů se vrací usměvavá a pohodová mamka. A ono zase něco přijde.
Které dítě přišlo do vaší rodiny jako poslední?
Byl to před dvěma lety Jakub.
Péťa je retardovaný, Vašíka s Davídkem zneužíval vlastní otec
Ale do péče jste si vzala také děti, které měly velké zdravotní problémy. To se většinou nestává, že? Lidé, kteří chtějí děti do pěstounské péče, volí raději ty zdravé.
Je to tak, ale když jsme dostali Péťu, dostali jsme ho jako zdravého. Až po půlroce se přišlo na to, že je postižený. Když jsme si žádali o příspěvek na péči, tak se nad tím paní doktorka pozastavila: „A proč jste ho teda nevrátili?“ Ale my jsme na něj čekali, toužili jsme po něm, chtěli jsme ho. A to, že má nějaký hendikep, přece neznamená, že ho vrátíme. Paní doktorka na nás nechápavě koukala, takže jsem upřesnila: „My si ho necháme i přes ten hendikep. Máme ho rádi, je prostě náš a hotovo.“
A potom přišli dva bráškové, kteří měli velmi těžké dětství. Byli týraní a zneužívaní vlastními rodiči.
Tatínkem, maminka to odnášela s nimi.
Vy jste byla ta, která na to přišla?
Ano. K večeru jsme seděli venku, manžel si zapálil a v Davídkovi se tím asi něco spustilo. Začal plakat: „Tati, nepal mě!“. Začal ze sebe sypat, co všechno se dělo. Byla sobota večer, takže jsem nevěděla, co s tím dělat. Vašík byl v tu dobu u mé mamky. Když jsem ho druhý den přivezla, Davídek to popřel. V pondělí jsem volala naší sociální pracovnici a ona nás objednala ke klinické psycholožce. Pozvala nás hned následující den a nejprve mluvila s kluky. Ještě než stačila mluvit se mnou, už volala na kriminálku. Paní psycholožka jim řekla, že si to kluci nevymýšlí a všechno je to pravda.
Co se dělo potom?
Museli jsme začít jednat, protože jejich tatínek měl být za dva měsíce propuštěn z vězení a bylo nutné se ujistit, že se ke klukům nebude moci přiblížit a ovlivňovat je. Asi pětkrát jsme byli u soudní znalkyně a následoval soud. Mezitím kontaktovali kluků maminku, která všechno zapřela. Když jí přečetli, co všechno kluci vypovídali, tak se složila a řekla, že to je všechno pravda. A začala vypovídat i ona. Když byl soud, kde měli tatínka odsoudit, nedokázala být v soudní síni. Přiznám se, že i já jsem se trochu bála. Ač byl ten tatínek menší než já, tak se postavil a vyhrožoval mi, že mě zabije.
Klukům byly tři a čtyři roky?
Ano. Myslím, že určitou část toho hendikepu si kluci ponesou celý život. Ač jsme se snažili jim vybudovat sebevědomí, tak jsou chvíle, kdy sebevědomí Vašíka – toho staršího – moc vysoké není. Byť si teď sehnal brigádu a všichni ho tam chválí.
Říkáte, že když k vám kluci přišli, chovali se jako zvířátka. Měli návyky, které nechápeme.
Přesně tak. Neuměli poprosit, poděkovat. Dostali večeři a z té nikdy nic nezbylo. Všechno si nastrkali pod oblečení a odnesli si to pod polštář. Naše děti třeba nedojedly brambůrky a vyhodily je do koše. Davídek ten koš celý vybufetil a snědl. Už byly žluklé, takže měl čtrnáct dní zažívací problémy. S maminkou nějaký čas strádali a museli se uživit sami. Maminka užívala léky. Byli asi ve třech azylových domech, než je tatínek našel, a maminka se nadopovala léky. Vašík s Davídkem asi opravdu vyjídali koše. Teď už jsou naprosto v pohodě. Ale kdykoli Davídka někam vezmeme, tlačí do sebe jídlo po celou dobu. Stalo se nám, že se vyzvracel a jel znovu.
Jak jste tohle všechno mohla zvládnout?
V té době mi hodně pomáhal jeden specialista, který nás jako pěstouny školil. Ten školitel sám je adoptovaný. Je Rom a měl bílé rodiče. Samozřejmě, že i my jsme se dostali k myšlence, že kluky chceme vrátit, protože to opravdu nebylo jednoduché, kolikrát až na hraně. On mi tenkrát řekl: „Pokud ty je teď vrátíš, tak ti kluci už nikdy nebudou normálně fungovat a nebudou nikomu věřit.“ Takže jsem to překousla s tím, že to musíme dát. A dali jsme to.
Tříletý Kubík má Downův syndrom
Jak vaše biologické děti přijaly osvojené sourozence?
Péťu přijaly hned, byl to od začátku brácha se vším všudy. U kluků jim to trošku trvalo. Kubík byl miláček během pěti minut. Sotva jsme vystoupili z auta, tak se na něj sesunuly všechny děti. Dodnes se o něj všichni perou.
Nejmladší Kubík má také zdravotní postižení, Downův syndrom. A to jste věděla.
Ano, do toho jsme šli.
Jak jste věděla, jak se starat o miminko s Downovým syndromem?
Není to tak zvláštní. Kubík je naprosto normální, jen je trochu opožděný ve vývoji, protože se narodil hodně předčasně. Vážil pouhé kilo. Teď, ve třech letech, má jedenáct kilo a vypadá na roční dítě. Ale je úžasný a dělá pokroky. Když jsme si ho od přechodné pěstounky přebírali, tak ještě ani nelezl, neseděl. Teď už běhá.
Marie je matka samoživitelka
V tuhle chvíli se také rozpadlo vaše manželství. Jak dlouho jste od sebe?
Manželovi už dodělali byt a prvního září dostal klíče. Do teď obýval jeden z pokojů a bylo to, jako by tam v podstatě už nebydlel.
Takže už ani nepomáhá?
Nepomáhal delší dobu.
V tuto chvíli jste tedy samoživitelka s tím, že stát na osvojené děti přispívá, ale není to mnoho. Každý výdaj si člověk rozmyslí, že?
Určitě. Syn nastupuje na střední školu, dcera na osmileté gymnázium, takže to bude trochu horší. Včera si ze mě Zuzanka dělala srandu: „Mami, v září se musíš na chvilku stát milionářkou a potom to bude zase dobré.“
Vaše devítimístné auto už je staré a neustále porouchané. Na Donio.cz probíhá sbírka. Kde ji najdeme?
Na Donio.cz v sekci Probíhající sbírky, Děti a rodina. Zaštiťuje nám to nadace Naše dítě.
Stalo se někdy, že si děti připadaly out?
Naše děti to tak berou. Je nás víc, tak si holt nemůžeme dovolit všechno. Důležité je, že jsme všichni šťastní a spokojení.
O čem dalším promluvila Marie Trávníčková:
- Jak se srovnali s hendikepem syna Péti a co dnes dělá
- O tom, jak začala pracovat ve skladu oblečení pro pěstouny a maminky v nouzi, zadarmo
- Jak vypadá obyčejný den devítičlenné rodiny
Související články
