
Minulý rok plánovala Jana Vánoce úplně zrušit. Sama se na svátky necítila. Na Štědrý den ji ale osud svedl dohromady se sousedem, kterého dlouho vnímala jako nesympatického mrzouta...
Loňské Vánoce jsem se chystala prožít poprvé úplně sama. Rodiče už dávno nežijí, po rozvodu s manželem jsem zůstala v našem bytě, a můj jediný syn Petr odletěl studovat do Kanady. Kvůli velké vzdálenosti se na svátky domů nedostal.
Rozhodla jsem se Vánoce ignorovat
„Mami, na Štědrý den ti určitě zavolám,“ sliboval mi syn a ujišťoval mě, že to zvládne i přes časový posun. Bylo mi to líto, ale přesvědčovala jsem sebe i jeho, že to nějak zvládnu. Čím víc se ale svátky blížily, tím víc na mě doléhal smutek. A tak jsem se rozhodla je kompletně ignorovat. Jako by to byly obyčejné dny. K čemu všechny ty přípravy, když je nikdo neocení, říkala jsem si.
Nepekla jsem cukroví, nekoupila stromeček a nevytáhla ozdoby. Dokonce jsem si nekoupila ani kapra. Místo sváteční atmosféry jsem jen čekala, až ty dny přejdou. Snažila jsem se věnovat sama sobě. Zašla jsem si v klidu na masáž a kosmetiku a pak se doma zachumlala s knížkou. Připravila jsem si také seznam filmů, které neměly s Vánoci nic společného, abych se vyhla sentimentálním scénám.
Nečekaná návštěva u dveří
Můj klid na Štědrý den odpoledne ale přerušil zvonek u dveří. Vůbec jsem netušila, kdo by to mohl být. Nikoho jsem nečekala. Za dveřmi stál soused z pátého patra. Ten nevrlý pán, kterého jsem občas potkala na chodbě. Bručoun, co sotva odpověděl na pozdrav a vždy se tvářil, jako by nesl na bedrech tíhu celého světa. „Paní Jano, neměla byste náhodou trochu strouhanky na obalení řízků? Zapomněl jsem ji koupit a obchody už jsou zavřené,“ spustil trochu rozpačitě.
„Samozřejmě, moment,“ odpověděla jsem a podala mu krabičku, do které jsem mu strouhanku nasypala. Myslela jsem, že tím je to vyřízené. Jenže za chvíli zvonil znovu. Tentokrát s talířkem cukroví. „Jako malé poděkování. Určitě máte svoje a lepší, ale třeba vám bude chutnat. Letos jsem pekl poprvé sám,“ řekl posmutněle. Kdyby jen věděl, že žádné nemám a že si na něm s radostí pochutnám. Najednou mi ho bylo nesmírně líto a došlo mi, že je ten den možná ještě osamělejší než já. Přemýšlela jsem, co říct, ale předběhl mě...
„Nechtěla byste se na chvíli zastavit? Jsem také doma sám,“ navrhl. Chvíli jsem váhala, jestli pozvání přijmout, ale zvědavost a pocit sounáležitosti zvítězily.
Štědrý den, který mi změnil život
Jeho byt byl jednoduše, ale vkusně ozdobený. Na stole hořel adventní věnec a z rádia tiše zněly koledy. Ta vánoční atmosféra mě okamžitě pohltila. Nakonec jsem mu pomohla s přípravou štědrovečerní večeře. Bylo to zvláštní, ale neobyčejně krásné. Dva cizí lidé, kteří se sešli u jednoho stolu a zjistili, že mají tolik společného. Povídali jsme si o všem možném dlouho do noci, jen při svitu svíček. Zjistila jsem, že i on prožil velkou ztrátu a po smrti manželky se jen těžko vyrovnává se samotou. Konečně jsem pochopila jeho neustále zachmuřený výraz.
Nezůstalo jen u jedné společné večeře. Začali jsme se navštěvovat častěji. Jednou u mě, jindy zase u něj o dvě patra výš. A letos budeme trávit Vánoce znovu spolu, ale tentokrát už jako pár. Dva lidé, které svedla dohromady náhoda a krabička strouhanky. Možná opravdu existují vánoční zázraky... Nikdy bych si nepomyslela, že jeden Štědrý den, který měl být tím nejsmutnějším v mém životě, mi ho může takhle změnit. A že člověk, kterého jsem považovala za mrzouta, mi přinese tolik štěstí.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




