Facebook
Instagram
Pan Jiří vzpomíná na to, jak jeho táta vždy toužil po vnukovi. Když se Jiřímu narodila dcera, hrozně zuřil. To je opravdu tak velký problém, že se místo kluka narodí holka?
Stalo se to před 50 lety, když se měla narodit moje dcera. Všichni blízcí očekávali narození chlapce... Byla fotbalová horečka, celá moje rodina a sousedé, zkrátka všichni jsme se shromáždili před televizorem. Takové situace jsou dnes vzácné, protože lidé se honí za kariérou a penězi. A když už sedí před svými plazmovými televizory, není čas na povídání a společnou zábavu.
Ticho kolem nás
Dnešní televizory jsou stejně dobré jako kina — obrazovka, bez jakéhokoli rámečku, je velká a plochá a barvy jsou prostě úchvatné. Navíc je tu spousta kanálů, jak domácích, tak zahraničních! Člověk se pohodlně usadí před televizí a jen přepíná z jednoho programu na druhý. Obvykle však sleduje sám nebo nanejvýš se svou polovičkou. Snad jen během mistrovství světa v hokeji se schází větší skupina lidí. A když se dívám na své nejbližší soustředěné před obrazovkou, rozvalené na pohovce, podlaze a kdekoliv se dá, zaplavují mě vzpomínky...
Pamatuji si, jak jsme se před půl stoletím scházeli, abychom koukali na televizi. V té době byl televizor skutečnou vzácností a ten náš byl jediný v celé ulici. Táta ho koupil za bony... Pamatujete si ještě ty papírky, za které si člověk mohl koupit luxusní zboží ve speciálních obchodech, Tuzexech? Měli jsme 17palcový Orion z Maďarska. Samozřejmě byl pouze černobílý, ale byl větší než dvě kuchyňské skříňky dohromady.
Ve srovnání s domácími televizory jako Tesla, jejichž obrazovka byla velká jako krabice od bot, byl tento přístroj opravdovým pokladem! Nikdo se nedivil, že během sportovních utkání byl náš skromný byt plný hostů. A táta s neskrývanou pýchou všem ukazoval svůj jedinečný klenot.
Pro tátu byl Orion tak cenný, že by ho vyměnil snad pouze za... vnuka. Ano, přesně tak. Snil o chlapci v naší rodině. Vychovával mě a mého bratra v přesvědčení, že skutečný chlap musí mít syna. Mezitím můj starší bratr už měl dvě dcerky a tvrdil, že to je pro něj konec. Z finančních důvodů si netroufal na další děti.
„To je katastrofa!“ říkával táta. „Naše rodina vymře. Jedinou nadějí je Jirka...“
Byl jsem poslední nadějí rodiny
Takže, zatížen odpovědností za pokračování naší rodové linie, jsem očekával narození dítěte - Kryštofa. Samozřejmě, tehdy nebylo možné zjistit pohlaví dítěte před porodem, takové technologické zázraky jako ultrazvuk nebyly dostupné.
S manželkou jsme sdíleli byt s mými rodiči, oni měli jeden pokoj a my druhý. Když nastal ten okamžik a Lucie pocítila brzy ráno porodní bolesti, celá naše rodina doslova šílela. Dokonce i moje maminka, která měla v těchto věcech bohaté zkušenosti, najednou nevěděla, co dělat. Nakonec táta běžel nastartovat auto a za patnáct minut jsme s manželkou dorazili do nemocnice, která připomínala peklo na zemi!
Toho dne se děti rozhodly přicházet na svět hromadně a porodní sál praskal ve švech. Sestry běhaly sem a tam a v čekárně se sešla velká skupina budoucích otců, tak bledých a roztřesených, že bylo smutné na ně pohledět.
Během dvou hodin ke mně přistoupila přátelská sestra, vypadala vyčerpaně. „Jste manžel paní Marešové? Gratuluji, máte zdravého chlapečka. Vaše žena si vedla skvěle, porodila velmi rychle. Odpočiňte si a za pár hodin přijďte navštívit svou ženu a pořádně ji obejmout,“ řekla mi.
V porodnici se něco stalo
Byl jsem naplněný radostí, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Mám syna! Vběhl jsem do bytu, málem jsem tátu srazil ve dveřích. „Kryštof se narodil!“ křičel jsem na něj.
Táta se šťastně usmál. Pevně mě objal, a pak mě s tajemným výrazem v obličeji pozval do svého pokoje. „To je dárek pro tvého syna,“ řekl a ukazoval na svůj drahocenný maďarský poklad. „Ale budeš mi muset pomoci ho přenést, protože sám to nezvládnu.“
Televizor skončil na pultu uprostřed obývacího pokoje a já, úplně vyčerpaný, jsem se zhroutil na postel a upadl do hlubokého spánku. Když nadešel čas oběda, elegantně jsem se oblékl, popadl kytici růží a spěchal do nemocnice. Jakmile jsem překročil práh, pocítil jsem, že něco není v pořádku. Ta samá sestra, která mi ráno oznámila tu šťastnou novinu, ke mně okamžitě přistoupila, ale tentokrát vypadala velmi rozrušeně.
„Jste pan Jiří Mareš? Vaše manželka je Lucie, že?“ zeptala se.
„Stalo se něco Lucii?“ bál jsem se nejhoršího.
„Ne, vaše žena je v pořádku, ale chtěla bych vás požádat, abyste šel do kanceláře primáře.“
Spěchali jsme nemocniční chodbou a já začínal šílet. Mohlo se Kryštofovi stát něco strašného? Když jsem vešel do kanceláře, primář mi podal ruku a zeptal se mě na totožnost. Pak upřel pohled na sestru, která byla bledá jako stěna, a řekl: „No, když jste to zpackala, budete to muset sama napravit.“
Sestra tam stála jako socha, nevěděla, co říct.
„Prosím, řekněte mi, přežilo moje dítě?“ zeptal jsem se tiše.
Jak to řeknu tátovi?
„Ano, holčička se má skvěle, nejsou žádné komplikace. Jen... vím, že jste očekával chlapce, proto jsem se tou chybou tak znepokojila. Ve stejnou dobu rodila paní se stejným příjmením. Takový zmatek... Opravdu se velmi omlouvám za to nedorozumění“ vykoktala.
Široce jsem se usmál. Mám dceru! A já si myslel, že se stalo něco strašného. Cítil jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen. Přistoupil jsem k vyděšené porodní asistentce a poklepal ji po rameni. Přikývla. Měla blond vlasy a drobnou postavu a v jejích očích jsem viděl ještě větší strach než ten, který jsem cítil před chvílí. Popadl jsem ji za pas, zvedl ji, zatočil se s ní a postavil ji zpátky na zem.
„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Já... jsem Jana,“ odpověděla.
„Pak se moje dcera také bude jmenovat Jana a vyroste z ní stejně krásná žena jako vy!“
Když jsem se vracel domů, přemýšlel jsem, jak na tu zprávu zareaguje táta. Jak mu říct, že se narodila vnučka, ne vnuk? Nechci ho přece šokovat tak, jako jsem byl já šokován v nemocnici... Překročil jsem práh bytu a tam mě čekala velkolepá hostina, byli tam i můj bratr s manželkou, sousedé a sousedky. Gratulace padaly ze všech stran! „Ať žije Kryštof!“ ozývalo se bytem.
Táta se hrozně naštval
„Moji drazí,“ oznámil jsem. „Jsem vděčný za tato vřelá slova, ale narodila se mi dcerka Jana, ne syn Kryštof. Ukázalo se, že jsem se stal otcem dívky...“
Zavládlo hrobové ticho. Táta zčervenal vzteky, vyskočil na nohy a utíkal do pokoje. Popadl televizor, s námahou ho zvedl, oči mu málem vypadly z důlků, a přestože byl přístroj těžký, přenesl ho zpět na původní místo.
„Tak na vaše zdraví, moji milí,“ oznámil jsem a vypil obsah sklenice jedním douškem.
A to je konec. Moje Janička (50) se stala úžasnou mladou dámou — inteligentní a veselou. Později se mi narodila další dcera, stejně úžasná. Naplňuje mě to obrovskou hrdostí. Teď jsou obě už dospělé ženy. Založily si vlastní rodiny. Příjmení Mareš bohužel neputuje dál a podle mého táty tedy rod Marešů vymře. Ale je to opravdu tak důležité?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
