Facebook
Instagram
Je hezké a chvályhodné, když někdo něco sbírá, ať už jsou to známky nebo třeba etikety z čokolád. Průšvih ovšem je, když se se takový koníček zvrhne v hromadění všeho možného pod záminkou Jsem sběratel. Tak jako v případě Josefovy ženy.
Moji manželku popadl amok, jinak to říct nemůžu, protože se rozhodla sbírat kdeco nebo spíš nosit k nám domů hromady věcí s tím, že má nového koníčka. Propadám zoufalství a jsem zralý, po téměř 40 letech manželství, na rozvod.
Žena začala zahánět nudu sbíráním věcí
Až donedávna jsem byl přesvědčený, že si žijeme hezky. Po letech v pracovním procesu jsme oba v důchodu a vypadalo to, že si budeme zasloužený odpočinek užívat. Brzy se ale ukázalo, že nás provází nuda. Nebo spíš moji ženu. „Dneska si dáme něco z krabičky,“ prohlašuje čím dál častěji a místo aby uvařila, nechává jídlo vozit.
Do obchodu nezajde, i nákupy nám přivezou až pod nos. Co z toho plyne? Že má čas na hlouposti! No, ze začátku, když tvrdila, že bude sbírat barevné pohlednice ze zahraničí – a obtěžovala tím celé naše okolí – to vypadalo slibně, ale protože se jí to nedařilo, vymyslela něco jiného.
Doma se nám hromadí stohy novin a časopisů
Začalo to skoro nevinně. Jednou jsme šli vyhodit do kontejneru, který máme kousíček od domu, staré krabice a žena si všimla hromady časopisů, které ležely navrchu. „Ty chci, mám skvělý nápad!" prohlásila a odnesla je domů. A že bude dělat koláže! Žádné nevytvořila, ale koníčkem se jí stalo tahat domů tuny papíru.
Téměř denně chodila kontrolovat modrý kontejner a nosila vyhozené noviny a časopisy. Pak i nesešlapané krabice s heslem „… ještě by se mohly hodit!“ A protože kontejner je hluboký, pořídila si hůl s bodcem, aby dosáhla až na dno. Jednou jsem ji načapal i s kuchyňskou stoličkou, kterou si za soumraku přitáhla ke kontejneru, aby jí to šlo ještě líp.
Snad bych ani neměl zmiňovat knihobudku, ze které odnášela knihy, které by mohly někomu posloužit, u nás se jen válí a jsou k ničemu. Marné byly domluvy i hádky, nedala si říct.
Žena už sbírá i vyhozené spotřebiče
Máme dům, kde je bohužel docela dost místa, takže žena má volné pole působnosti. Časopisy a knihy nejprve skončily pod postelí, později na skříních, pak ale už po všech koutech. A teď si říkám, že dokud tahala domů jen papír, ještě to šlo, jenže ji napadlo navštívit ještě sběrný dvůr. „Tam je věcí! A ještě jsou dobré!“ vykládala mi s očima navrch hlavy. Do obřího kontejneru naštěstí vlézt nemůže, ale naučila se vychytávat lidi, kteří něco zajímavého vezou, a kromě toho koupila pracovníkům nějaké rumy nebo nevím, jak je uplatila, ale pustili ji i do haly, kde skladují odložené spotřebiče.
Takže máme doma právě teď kromě hory knih a starých časopisů a novin dvouplotýnkový vařič, několik vysoušečů vlasů, stařičký mixér, kazetový magnetofon (co na tom, že nemáme žádné kazety) a také historický vysavač. S tím, že by se to jednou mohlo hodit!
Nevím, kde se tahle „sběratelská vášeň“ u mojí ženy vzala a děsím se každý den toho, co zase přinese. A nevím, co s ní mám dělat. Sousedka mi poradila, abych ji vzal k psychiatrovi, ale jak ji tam dostanu? Bojím se, že mě nakonec vyštve a já, po všech těch letech, budu muset odejít. Asi k synovi, který mi tvrdí, že mám vydržet, že ji to přejde. Zatím se tak ale nestalo – a kdoví, zda se to někdy stane.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
