Facebook
Instagram
Kamila byla ráda, že se nová kolegyně Eliška stala její kamarádkou. Po nějaké době však zjistila, že Eliška nemá zrovna ty nejlepší úmysly.
Každá žena potřebuje kamarádku. Poté, co moje jediná kamarádka odjela do zahraničí, jsem se cítila osaměle. Tento stav trval několik let, ale pak se najednou objevilo světlo na konci tunelu.
Mám novou kamarádku
V naší firmě začala pracovat Eliška (28). Všechny jsme jí záviděly, protože byla dokonalá - vysoká, štíhlá, s krásnými dlouhými vlasy a okouzlujícím úsměvem. Muži v kanceláři se ihned zařadili do fronty, ale ona nikomu nedala ani nejmenší šanci na cokoliv. Možná měla své důvody, proč se vyhýbala mužům. Nebo se jí líbilo být single?
Každopádně jí určitě chyběla ženská společnost, neboť byla ve městě nová. Nevím proč, ale vybrala si mě za kamarádku. Nebyla jsem ničím výjimečná a bavila jsem se s ní jenom o práci, takže mě velmi překvapilo, když se mi začala svěřovat se svými problémy. Moc mě to nezajímalo, ale ze zdvořilosti jsem se snažila jí nějak poradit. Sešly jsme se několikrát na kávě a asi právě tehdy se rozhodla, že naše známost přerostla v přátelství.
Kolegyně v kanceláři se smály, že se na mně přilepila, ale já to tak nevnímala. Naopak, cítila jsem se v její společnosti dobře.
Pozvala jsem ji na návštěvu
Po několika měsících Eliška navrhla, zda bychom se mohly sejít na méně formálním místě, třeba u mě doma. Překvapilo mě to, ale pomyslela jsem si, že to může být dobrý nápad, protože naše známost by se mohla proměnit v opravdové přátelství.
"Ráda bych viděla, jak žije tvá rodina. Tolik vyprávíš o manželovi a dětech. Ukážeš mi, jak vypadá ta vaše idylka?" zeptala se nesměle. Přiznám se, že mě to tehdy zahřálo u srdce a ochotně jsem ji pozvala na nedělní oběd.
Ale položertem jsem ji varovala, že můj život není dokonalý. "Možná budeš zklamaná, protože u nás je to nuda. Alespoň, že můj manžel Adrian je skvělý kuchař, takže tvé chuťové pohárky se mají na co těšit..." ujistila jsem ji.
Trochu mě zaskočila
Přišla přesně na čas a zůstala s námi až do večera. Překvapilo mě, že se do našeho rodinného života ponořila hned při prvním setkání. Zajímalo ji všechno – Adrianova (30) kulinářská vášeň, oblíbené pohádky mých dětí, dokonce i to, co jí náš pes. Připadalo mi to trochu divné, ale Adrian si myslel, že se možná jen cítí osaměle.
Tato neděle zahájila její pravidelné návštěvy u nás doma. A nešlo jen o společenská setkání u kávy nebo grilování. Eliška ke mně přilnula. Chodila se mnou na nákupy, věšela prádlo a večer s námi sledovala seriály. Bylo těžké se jí zbavit.
"Cítím se s vámi jako s opravdovou rodinou," řekla jednou a já málem vyplivla polévku. Adrian přetočil oči, díval se na mě a čekal nějaký komentář. A já se dívala na Elišku a opravdu nevěděla, co říct. Chápala jsem, že pochází z druhého konce České republiky a nemá tady nikoho blízkého, ale začalo mi vadit, že se tak bezostyšně vměšuje do našeho života.
"Závidím ti takovou rodinu, pohledného manžela, děti, dům a dokonce i psa. Já nemám nic," řekla smutně. "Ještě ti není ani třicet, máš spoustu času na to všechno..." konejšila jsem ji. "Možná, ale ty jsi jen o pár let starší a už máš všechno..." nadhodila. Na to jsem neodpověděla. Eliška tehdy odešla mnohem dříve než obvykle. Nevím, proč mi nezačaly blikat varovné signály. Možná byla její řeč o osamělosti dobrou strategií, jak vstoupit do našeho rodinného života. Nikdy by mě nenapadlo, že by chtěla zabrat mé místo...
Musela jsem zůstat déle v práci
Jelikož byla Eliška tak nápomocná, požádala jsem ji jednou, aby vyzvedla moje děti ze školky a trochu se jim věnovala, dokud se Adrian nevrátí z práce. Musela jsem zůstat v kanceláři dlouho kvůli papírování, takže se mi její pomoc opravdu hodila. "Nemusíš se bát, všechno zvládnu," slíbila.
V práci jsem se držela déle, než jsem plánovala, a domů jsem se vrátila až v době večeře. Překvapilo mě, že Eliška tam stále byla. Jakmile jsem otevřela dveře, zaslechla jsem její smích. Nakoukla jsem do obýváku a viděla, jak hraje s mým manželem a dětmi nějakou deskovou hru. Nikdo si ani nevšiml, že už jsem přišla. Jen pes přiběhl ke mně a radostně zamával ocasem.
Chvíli jsem je sledovala a vůbec se mi to nelíbilo. "Co to je za zábavu bez královny tohoto domu?" zasmála jsem se, když jsem vstoupila do místnosti. Eliška na mě pohlédla chladně a nedokázala skrýt své zklamání.
Cítila se u nás jako doma
Rychle vstala a táhla mě do kuchyně. "Všechno je uklizeno, myčka prázdná a v troubě máš domácí pizzu k ohřátí. Adrian řekl, že ji miluje, tak jsem mu chtěla udělat radost," pronesla bezelstně. "Měla jsi jen hlídat děti na dvě hodiny, ne vařit," cítila jsem se trapně. "Ale prosím tě, to není problém. Přece jsme jako rodina a ty jsi určitě unavená..." dodala
"Děkuji. Byla bys dobrá manželka a matka," řekla jsem unaveně. "To nehrozí. Musela bych potkat někoho jako je tvůj Adrian," zasmála se a já měla najednou zvláštní pocit.
Tato situace mi utkvěla v paměti, takže jsem během následujících týdnů pečlivě sledovala mého manžela a Elišku. Nevěděla jsem, jak jejich vztah ve skutečnosti vypadá, protože jsem nebyla vždycky přítomná. Ona ještě několikrát vyzvedla děti a čekala na Adriana, pak jim něco uvařila.
I když mi manžel nedával žádný důvod, začala jsem žárlit. Byl k ní milý a ocenil její pomoc, ale nic víc. Přesto, když jsem viděla ty pohledy, které na něj vrhala, cítila jsem, že překročila jistou hranici. A neměla jsem tušení, jak to všechno skončí.
Vyrazili jsme na hory
Měsíce plynuly, napadl první sníh a Eliška navrhla společný výlet na hory. "Našla jsem skvělý penzion a za dobrou cenu," přemlouvala nás. Neváhali jsme dlouho, protože máme rádi lyžování, ale dokud byly děti malé, museli jsme to odložit. Teď jsme je nechali u dědečka a babičky a vyrazili na hory.
První den na sjezdovce nás pořádně zmohl a večer jsme byli solidně vyčerpaní. Já jsem se hned natáhla na postel, ale Adrian chtěl ještě jít na procházku. "Jasně, jdi. A až se vrátíš, přines mi teplý čaj," požádala jsem ho. "Dobře, miláčku. Měl bych být zpět za půl hodiny," řekl a vyrazil ven.
Když jsem se vzbudila, venku byla tma a manžel stále nebyl zpátky. Začala jsem se o něj bát. Oblékla jsem se a vyšla ven.
Přistihla jsem je
Adrian seděl na lavičce, Eliška měla hlavu opřenou o jeho rameno. Z dálky vypadali jako zamilovaný pár. Moje představivost rychle začala vytvářet různé scénáře. Rozzuřená jsem k nim vyrazila. "Věděla jsem to! Jak jsi to mohla udělat?" zakřičela jsem. Eliška sebou trhla. Vstala a bez slova utíkala směrem k penzionu. Následovala jsem ji, ale nechtěla mi otevřít dveře svého pokoje. Vrátila jsem se tedy do našeho.
"Přehnala jsi to, víš?" řekl manžel. "Vůbec ne! A ty jsi slepý, pokud jsi neviděl, že dělá všechno pro to, aby tě dostala do postele!" byla jsem naštvaná. "Jen jsem ji objal, byla smutná," namítal. "Jasně. Od začátku se ti líbila..." nedala jsem se. Adrian chvíli mlčel, pak se mi omluvil.
Pořád jsem se zlobila. Chtěla jsem si to vyříkat s Eliškou, ale ráno už v penzionu nebyla. Počítala jsem tedy s konfrontací v práci. Ukázalo se však, že si vzala dva týdny dovolené a poté podala výpověď. Nebylo mi jí líto. Byla jsem si však jistá, že odešla hledat další naivní kamarádku, které by mohla ukrást rodinu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
