Facebook
Instagram
Klaudie nikdy necítila tikot biologických hodin a od mládí věděla, že nechce děti. Celý dosavadní život musela čelit tlaku rodičů a nepochopení ze strany kamarádů. Klaudie jen chtěla žít svůj život a nenechat se tlačit do zažitých vzorců o společnosti.
Je mi 45 let a nemám děti. Nechci je. Miluji svůj život. Miluji svou práci. Miluji své koníčky.
V mládí jsem okusila cestování a zachutnalo mi
Během studia na střední škole jsem odjela na rok do Ameriky. Tato zkušenost mi změnila život. Cestování mě uchvátilo. Moji rodiče mé názory brali s rezervou. Vnímali je jako rozmary mladé holky.
Po skončení střední školy jsem odjela do Španělska. Země jižní Evropy mě vždy lákaly svým temperamentem. Jelikož jsem uměla plynule anglicky, pracovala jsem pro cestovní kancelář jako delegátka. Byl to divoký život. Přes den práce a v noci zábava.
Ve Španělsku jsem strávila několik let. Pravidelně jsem navštěvovala rodiče, kteří stále častěji začali vyslovovat obavy z mého nezávazného života. Padaly z jejich úst názory, že bych se měla usadit, najít si partnera z Čech a zajistit si bydlení. Skoro pokaždé jsem odjížděla s pocitem, že mě rodiče tlačí žít život podle svých norem.
Budování kariéry v Čechách a roky plynuly
Když mi bylo 27, vrátila jsem se do Čech. Neměla jsem nic. Veškeré vydělané peníze jsem utratila ve Španělsku za cestování a zábavu. Když jsem zjistila, že práce v cestovním ruchu je málo honorovaná, rozhodla jsem se, že zkusím pracovat v jiném oboru. Vyhrála jsem výběrové řízení v nadnárodní firmě. Od malých projektů jsem se vypracovala k významným zakázkám. Práce mě natolik pohltila, že jsem pracovala i 10 hodin denně. Roky plynuly a najednou jsem slavila 35. narozeniny.
Nebyla jsem sama. Měla jsem vztahy. Některé trvaly i několik let, některé měsíce a jiné týdny. Byli to zajímaví muži, byli vtipní, někdy ženatí, někteří odešli, jelikož chtěli rodinu, ale nikdy nebyli nejdůležitější v mém životě. To jsem byla já.
Dnes již umím ustát tlak okolí
Moji rodiče už téma o dětech a rodině vzdali. Tyto hovory nekončily dobře, ale vždy hádkou a mým rychlým odjezdem. Dokonce i moji kamarádi nedokázali pochopit, proč nechci děti. Proč nechci dát život další generaci. Neuměla jsem jim vysvětlit, že necítím tikání biologických hodin, že se nerozplývám nad miminkem v kočárku, že mě ničí dětský pláč.
"Možná je to z mé strany sobecké. Možná jednou budu litovat. Ale myslím si, že je to můj život a mám právo ho žít podle sebe", vždy říkám. Je mi 45 let. Už se sebou žiji dostatečně dlouho, abych se znala a věděla, kdo jsem a co chci.
A možná je odvážné, stát si za svým názorem a obhájit si ho navzdory společenské normě, že žena má být matkou. Možná se na první pohled může zdát, že jsem povrchní, ale myslím si, že je lepší si přiznat, že děti nechci. A nemít je, než podlehnout tlaku okolí a být nespokojený rodič.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
