Facebook
Instagram
Adéla je obyčejná čtyřiadvacetiletá dívka. Od svých vrstevníků se liší v jediném. Zatímco je zajímá oblečení, co si dají k obědu případně placení složenek, Adéla se až příliš často zamýšlí nad smyslem života a existencí jako takovou.
Nevím, jestli jsem normální, ale podle toho, co se mi děje v hlavě, odlišná zřejmě budu. Trápí mě totiž věci, které jiní považují za samozřejmost. Například nedovedu přestat myslet na to, zda jsme ve vesmíru sami, zajímá mě, co se děje s lidskou duší po smrti nebo se jednoduše „zaseknu“ a přemýšlím, proč já jsem já a nenarodila jsem se třeba jindy, jinde a jako někdo jiný…
Zabývám se myšlenkami, které ostatní vytěsňují
Abych se trochu vypodobnila, od dětství jsem úplně obyčejná a průměrná holka. Se spolužáky jsem vycházela dobře, učení mi šlo a ničím jsem nevyčnívala. Tedy, až na zamýšlení se o věcech, které lidi z mého okolí zpravidla moc nezajímají. Proč? Možná proto, že mají důležitější věci na práci, třeba sport, vaření, závidět kamarádce novou kabelku nebo placení složenek. Poslednímu problému samozřejmě rozumím, zbytku už ne. Často totiž mívám pocit, že ty nejdůležitější myšlenky lidé vytěsňují nebo je ani nenapadnou. To já přemýšlím o všem už od dětství.
Myšlenka, která se mi od útlého věku vrací nejčastěji, je „zásek v čase“ a uvědomění si, že já jsem já. Jde o to, že všichni žijeme pouze jediný život v jedné tělesné schránce. Všechno, co se nám stane, vidíme a cítíme výhradně z vlastního těla. Nikdo se nemůžeme fyzicky převtělit do jiného člověka.
A zatímco okolí sledujeme jako film, ve vlastních činech hmatatelně rozhodujeme. Takže, když se rozhodneme vyčistit si zuby, jdeme a vyčistíme si zuby, když chceme vzít do ruky tužku, vezmeme tužku. Stále jsme to my, pořád všechno vidíme a děláme jen z vlastního těla. Realita. Běžná a normální. Jenže pro mě jde o věc k zamyšlení. Proto se často „zaseknu“ a pozoruji lidi okolo. Otce, matku, bratra, kamarády… A přemýšlím, jestli i oni někdy přemýšlí jako já.
Jak vypadá vesmír a jsme v něm jediní?
Podobně mě zajímá i vesmír. Stále si říkám, zda je možné, abychom v něm byli sami? A pokud opravdu jsme, jak velký vesmír vlastně je? Co je to nekonečno? Jak vypadá? A existuje něco za vesmírem? Vím, že odpovědi na podobné otázky by zajímaly nejednoho vědce, takže tady sama nebudu, jen si nedovedu pomoci a čas od času banální problémy typu, že mi praskla tkanička u boty, vypnu a zamyslím se.
Jen o svých myšlenkách nemohu příliš často mluvit, protože doma mi většinou maminka doporučí, abych se podobnými věcmi nezabývala a raději si pustila nějaký seriál, zatímco ve škole mi spolužáci odpovídají něčím zcela jiným, třeba, že je k obědu svíčková. Ne, že bych chtěla řešit vesmír nebo jiné věci nonstop, ale občas mě mrzí, že není nikdo, kdo by se mnou o podobných záležitostech hovořil.
Rozhodla jsem se, že ze mě bude vědkyně
A tak jsem se rozhodla hledat odpovědi přes vzdělání. Po gymnáziu jsem nastoupila na vysokou školu a doufám, že ze mě bude vědkyně. Zajímají mě záhady, třeba to, zda lze lidskou duši fyzikálně změřit nebo zda je možné, aby se lidské životy opakovaly. Zajímá mě historie, pořád přemýšlím, jak to bylo s dinosaury. Vím, že si hlavu až příliš přetěžuji věcmi, které nemohu vyřešit, ale nedovedu si pomoci.
Samozřejmě, že i mě čas od času zajímá, co se vaří v jídelně, jaký seriál běží v televizi, že občas závidím některé spolužačce hezké boty nebo lepší známku u zkoušky. Ano, ale vedle toho mám i trochu bujnější představivost. Uvědomuji si například, že můj život je jen jeden, a proto bych se měla snažit jej nepromarnit, protože druhá příležitost už s největší pravděpodobností nepřijde.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
