Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kryštof si nemůže pomoci. Kdykoliv jde kolem nějaká žena, otočí se za ní. Bez ohledu na to, že sedí vedle své přítelkyně. Jeho poslední vztah ztroskotal na tom, že má neustále nutkání pozorovat cizí ženy a flirtovat s nimi.
Nepovažuji se za špatného člověka. Alespoň si to o sobě rád myslím. Nikdy jsem vědomě nikomu neublížil, nikoho nepodvedl ani nesliboval víc, než jsem mohl splnit. Problém je v tom, že jsem nikdy nedokázal projít kolem krásné ženy bez povšimnutí. I když jsem byl zadaný, stále jsem cítil potřebu flirtovat. Dříve mi to přišlo neškodné, dokud jsem neviděl, kolik lidí kolem mě kvůli tomu trpí. Přesto se nedokážu zastavit. A nevím, jestli to někdy dokážu.
Flirt v tramvaji
Toho dne jsem jel do práce tramvají jako obvykle. Na zastávce nastoupila hezká holka. Měla zrzavé vlasy stažené do nedbalého drdolu a přes rameno plátěnou tašku s nápisem „Miluju kávu a ticho“. Místo na telefon jsem se podíval na ni. A byl jsem ztracený. Uvolnil jsem jí místo a ona se vděčně usmála.
Prohodili jsme spolu pár slov a já se dozvěděl, že se jmenuje Renata, studuje grafiku a pracuje v knihkupectví. Když vystupovala, zeptala se, jestli tudy jezdím každý den. Kývl jsem a cítil, jak hloupě se usmívám. „Tak se možná ještě potkáme,“ řekla a zmizela.
Další dny jsem doufal, že ji znovu uvidím. Měl jsem přítelkyni Justýnu, ale nemohl jsem přestat myslet na Renatu.
Je to jenom flirt
S Justýnou jsem chodil přes rok. Byla klidná, vřelá a loajální. Myslel jsem si, že právě tohle potřebuji – stabilitu a jistotu. Jenže pak se objevila Renata a další ženy. V práci to byla Jana z marketingu, která si na poradách vždy sedala vedle mě. V posilovně zase Eva, blondýnka s piercingem v nose, která mě žádala o pomoc při protahování.
Žádnou z těchto situací jsem aktivně nehledal. Jen jsem jim… dovolil, aby se rozvíjely. Flirtoval jsem, občas zašel na kávu. Nikdy jsem nepřekročil hranici, kterou jsem si sám stanovil – žádné líbání, žádné doteky.
Nemůžu si pomoct
Justýna ale nebyla naivní. Začala se ptát, jestli jsem někoho potkal nebo jestli mě náš vztah unavuje. Vždy jsem to popřel, ale nelhal jsem přímo. Jen jsem jí říkal tolik, aby se uklidnila.
Pamatuji si jedno odpoledne v kavárně, kdy se na mě podívala a zeptala se: „Proč se vždycky tak rozhlížíš? Kdykoliv projde nějaká žena, hltáš ji očima. Myslíš, že to nevidím?“ Oněměl jsem. Neměl jsem připravenou žádnou odpověď. Jen jsem pokrčil rameny a změnil téma. Ale ona to věděla. Cítila, že jsem sice vedle ní, ale nikdy ne úplně s ní.
Nedokážu se oženit
Žádost o ruku nebyla promyšlený plán, ale impulz podnícený strachem, že Justýnu ztratím. Když jsem si klekl s prstenem, v jejích očích se objevily slzy a já uvěřil, že to zvládneme, že se přestanu rozhlížet. Naše rodiny byly nadšené.
Ale čím blíž byla svatba, tím víc jsem měl chuť utéct. Znovu jsem se přistihl, jak v restauraci místo rozhovoru s Justýnou pozoruji servírku.
Týden před svatbou jsem se probudil uprostřed noci a měl jsem pocit, že se dusím. Pochopil jsem, že na to nejsem připravený. Druhý den jsem jí rozechvělým hlasem řekl: „Justýno… Nemůžu to udělat. Promiň.“ Nic neřekla. Prostě vstala a odešla z bytu.
Nevím, co vlastně chci
Justýna úplně zmizela z mého života. Občas sedím v parku a pozoruji lidi. Páry s dětmi, spokojené rodiny. A tehdy si říkám, že možná nejsem stvořený pro život ve dvou. Možná je mým osudem neustále hledat, toužit a utíkat. Bojím se, že kdybych se znovu s někým seznámil, časem bych udělal to samé.
Na druhou stranu, někdy se probudím a cítím, že mi něco chybí. Společné večeře, plánování víkendů. V takových chvílích mám chuť zavolat Justýně a říct, že jsem se změnil. Vím ale, že by to byla lež. Stále se ohlížím za ženami. Nevím, co chci. A možná se to nikdy nedozvím.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
